Molecular Repulsion- Veil of deception

Dnes na tomto místě měla stát očekávaná recenze na Graveland. Ovšem to by se mi pod ruku nesměla dostat výše zmíněná banda canadských metalistů. Nebojte se však, o Graveland nepřijdete.

Nyní ke skupině samé. Pocitvě jsem pátral snad v každém koutku deep internetu, abych o ní zjistil nějaké informace. Bohužel došlo k fatálnímu neúspěchu a povedlo se mi najít pouze sestavu, jež mi vyrazila dech. Místo dvou kytar, se nachází v bandu dvě basy (jedna clean, druhá zkreslená) . Z výše uvedeného mohu jen domýšlet, že jejich album Veil of deception z roku 1991 je jejich prvním a zároveň posledním počinem.

Hráčům koluje v krvi tvrdý trash/dead. Tato kombinace Vám naprosto vyrazí dech, poněvadž poněkud nudnější thrash se právě díky prvkům deathu, vymyká klasické koncepci a nabírá nový směr. A tak začnu asi hlavním tahákem. Vzhledem k absenci druhé kytary, nezbylo silovým akordům kytary nic jiného, než hrát druhé housle. Celý song je postaven na stupnicových postupech, díky tomu je zde mnoho prostoru pro sóla. Věřte, že sól je tu jak máku na polích v Afganistánu. Navíc jsou promakaná do posledního detailu a díky specifickému zvuku dokonalá. Hlavním tahákem je ale rychlé tempo, které řádí v trashovém oparu, když tu se náhle změní v death. Dokonale zapasované jsou vybrnkávačky. Jakmile je váš mozek začne vztřebávat, podvědomě začnete pohybovat tělem v jejich rytmu (bohužel se tomu nedá ubránit). Zajímavé je pak sledovat prolínání pomalejších a rychlých pasáží, které bývá kamenem úrazu pro většinu muzikantů. Zde je problém zvládnut bravurně.

Druhým lákadlem je zvuk. Ten právě dělá z kapely hvězdu. Jedná se o starší typy ampů, efektů a komb. Díky němuž je zvuk velmi průbojný a díky efektům agresivní, přesně tam, kde je potřeba. Vzhledem ke velmi originální kombinaci stylu, mají hráči k dispozici tři druhy zvuku. První silně zkreslený thrashmetalový, druhý klasický sólový s bohatou škálou barev a konečně pro vybrnkávačky ostřejší lampový s vytaženými výškami.

Zajímavě působí i duo bas. Většina posluchačů v normální hudbě ani nemá ponětí, že tam nějaká basa hraje. Zde rozpoznáte obě dvě a věřte, že obě umí. Samotnou kapitolou jsou bicí. Originalita, rychlost, nádherné přechody, božská práce s činely, no prostě není co dodat. Celkově vystupuje muzika chvílemi jako propracovaná do posledního detailu, místy zase jako obrovský jam. Vokál mě mile překvapil. Basový chraplák, místy připadající vokalistu ze Suicidal Tendencies, umí špičkově zvládnout i deathmetalové pasáže, jako kdyby snad zpíval jen death.

Tento plátek nabízí úplně jinačí pojetí, než pojetí všedních kapel, které známe. Proto by si jej měl opatřit každý, kdo poslouchá metal. Věřím totiž, že ať posloucháte cokoli, tohle jistě zapadne do vaší sbírky.

Závěrem přikládám ukázku z jejich koncertu. Bohužel se jedná spíše o thrash/hc kousek, který přesně nevystihuje nádheru alba, ba dokonce bych řekl, že do alba ani moc nezapadá. Proto věřím, že případný neúspěch tohoto klipu Vás neodradí a dáte tomuto projektu prostor.

Brutal assault vol. 12 - report 1

Naše redakce měla tu čest, zůčastnit se velkolepé přehlídky metalových kapel. V několika reportech v tohoto festu, Vám nastíníme průběh akce, očima nezávislých reporterů. První pohled je tu! Tak se do něj ihned pusťte a prosím zanechte i nějaký ten komentář! Děkuji. Oficiální page naleznete zde

Organizace :

Ačkoli pořadatelé zajisté věnovali mnoho času přípravě, podcenili návštěvnost. Vzhledem k tomu, že jsem viděl na lístku i číslo 8 253, troufám si odhadovat celkovou náštěvnost kolem 12 000 lidí. A na takovýto počet 4 sprchy a cca 40 wc rozhodně nestačilo. Prostorná paseka, vymezená pro kempování, praskala ve švech a tvořily se tu i jiná ležení. V kempu nebyly žádné odpadkové koše a EKO pytel, jež každý dostal na své odpadky rozhodně neplnil svou funkci. Proto se ihned kempoviště přeměnilo ve smetiště a pronikavý smrad, který bylo možno dokonale cítit poslední den, by ubil i vola. V areálu byla situace jiná. Vždy po skončení programu naběhla uklízecí četa a areál dokonale vyčistila. Bohužel první den značně podcenila, a tak se odpadková vůně prolínala se spocenými těly návštěvníků po celý den druhý. Co se týče stravování byl areál v celku dobře zajištěn. Jen jsem tam postrádal více místa k sezení a vzhledem k tomu, že jsem našel krytý přístřešek, jež mohl být lavicemi zaplněn, musím i zde konstatovat nedostatek. Od dvoustagového jeviště jsem si sliboval vysokou kvalitu zvuku. Bohužel opak byl pravdou. A tak místy požitek z vystoupení kazila právě tato složka. Jinak musím v celku nový areál pochválit (neviděl jsem sice nikdy starý pozn. aut.).

Kapely :



Saturnus :

Dánský Doom předvedl velkolepou podívanou, jež dostala publikum ihned do varu. Nádhedná chytlavá melodie sól a barvytý zvuk, prostupoval sluchovým ústrojím každého posluchače a nutil jej vlnit se v rytmu tónů. Bicí zněly úchvatně a dokonce byla slyšet i basa. Bohužel jsem nějak nikde nepostřehl Doom metal. Znělo mi to spíše jako Heavy, což mohlo být způsobeno tím, že jsem Saturnus slyšel poprvé, ne ovšem naposled. Recenzi na tento velkolepý projekt můžete očekávat bzry.

Hned po skončení této podívané nastal čas přemístit se na Belphegor. Nevím byl-li to záměr představitelů, či špatné nazvučení, ale slyšel jsem pouze silové akordy a nádhené bicí. Ať tak, či onak jejich koncert byl pro mě velikým zážitkem. Smysl pro rytmiku mě uchvátil a na bicích jsem doslova ujížděl.

Poslouchalo se dál a čas ubíhal. Po návštěvě několika dalších kapel nastal čas pro české Root, Kteří rozjeli své vystoupení ve velikém stylu. Bigboss se letos neopil a jeho vokální přednes byl dokonalý. Trochu úsměvně působilo načtení textu a jeho následná interpretace. Ashok se opět vytáhl neskutečnými sóly a nový bubeník kapely nezaostával. Píseň pro Satana a 666, ze starého alba zjevení, uvedly publikum do varu a snad každý zpíval. Show byla umocněna pyrotechnickými efekty a skvělou světelnou kompozicí.

Jako poslední kapela prvního dne, vystoupila finská smečka Ensiferum. Světelná show prolínající blankytnou modř s fialovou barvou, dávala předzvěst úžasnému vystoupení. A taky že tomu tak bylo. Vály typu Victory song, vzbuzovaly euforické dojmy a všichni vychutnávali propracovanost muziky. Sóla opět špičková a hudba nádherně melodická. Jedinou vadou na kráse byly poněkud špatně ozvučené klávesy.

Druhý den na nás čekala česká bandička Ador dorath, na kterou se sešel poměrně veliký kotel. Bohužel špatné ozvučení zkazilo výsledný dojem. Klávesy prakticky nebyly slyšet a pokud ano tak falešně. Špatný mikrofón lenky místy vyluzoval z jejího hrdla patóny. Jinak byla show dokonalá Ivošův vokál jako obvykle nezklamal. Kytary drtily struny a nám nezbývalo nic jiného, než se zaposlouchat do nich.

Dánský moderní metal v podání Mnemic, jsme šli více méně jen shlédnout. Ovšem ukřičený vokál a mocné tóny kytar, nás naprosto strhly. Vzhledem k paření redakce v kotli nemůžu přesně popsat zvuk jednotlivých nástrojů, nýbž mohu jen konstatovat, že představení bylo značně dobré.

Večerní představení bylo v režii soulfly, a tak redakce držela přední místa právě u tohoto stage, čímž nám unikla zajisté velkolepá show skupiny Pain, jejíž tóny dopadaly k našim sluchovodům a my proklínali pořadatele za špatný plán večera. Na Soufly přišli snad všichni, a tak jsme bili namačkáni jeden na druhého. Čerstvý vzduch byl masou lidí okamžitě zkonzumován a nám nezbývalo nic jiného, než se spokojit se zkaženým. To už byl ale Max na pódiu a řež začínala. Písně jako Eye for an Eye či Prophecy strhly dav v nekončící pařbu a já se propadl o několik řad dozadu. Z této pozice jsem se mohl více věnovat hudební složce vystoupení. Kytary válely neskutečně chytlavě. Bicí držely rytmus a samozřejmě sázely jedno překvápko za druhým. Bohužel Max se místy na zpěv vysr.. a píseň odmluvil. Součástí představení byly i vály Sepultury, a tak jsme si vychutnali i Roots či Refuse,resist. Jaké bylo mé překvapení, když Soulfly skončili a na druhém pódiu čekal úctyhodně veliký dav, na Gorgoroth. V očekávání velkolepé show tedy infiltuji kotel a začínám pařit. Bohužel k mému zděšení, je zvuk absolutně neposlouchatelný a var v publiku pomalu ustává. Postupem času se to trochu lepší, ale bohužel tohle se nepovedlo.

Trochu znechucený vyrážím na závěr dnešního dne, na mou oblíbenou norskou kapelu Enslaved. A velkolepá show mě opět dostává do rytmu. Klávesy opět nezní tak, jak by měly. To ale nevadí. Tempo kytar je přesně tam kde má být a vybrnkávačky, melodičnost a úžasný vokál nutí mé srdce plestat. Tak nějak má koncert vypadat.

Poslední den naše redakce poněkud vypustila, a tak nabíháme do kotle až na Die apokalyptischen reiter. Od němců jsem toho moc neočekával, ovšem naprosto mě překvapili. Muzika místy připomínající Rammstein, se strhává ve velkolepé představení. Kytary zní velmi melodicky a klávesy dodávají na atmosféře. Vokál nezní špatně a hlavně Pan vokalista ví, jak publikum dostat do varu. Proto si zve na pódium slečnu z davu, s níž na jevišti předvádí různé kreace. Nakonec ji chudinku zavře do klece k úchylnému klávesákovi, kde stráví zbytek představení. Ihned potom zve na pódium další dva maníky, jejichž úkolem je nastoupit do gumových člunů a úkolem publika přenést je ke zvukařům a zpět. Nedovedete si představit ty držkopády.

Poslední kapelou, kterou zde zmíním, je mnou nejvíce očekávaný Satyricon. Opět držím přední řady a proklínám pořadatele, poněvadž vedle hraje skvělý Vader, na který bohužel nemohu. Čas čekání si krátím pohledem na nedalekou bitku o přední místa. A je to tu! Satyr Nastupuje a spouští! Co je ? Kde se stala chyba ? Nic neslyšíme! Jen občas se ozve Satyrův vokál. Kytary hrajou, basa též a bicí .... Bohužel nic neslyšíme! "A je to v prdeli", říkám normálním hlasem. V tom tichu ovšem byl můj projev slyšet mnohem dále než jsem očekával. Mnoho fanoušků mi tedy přizvukuje, když tu je repro soustava nahozena a my začínáme pařit. Satyricon opět nezklamal. Úctyhodná melodičnost, drsný vokál, skvělé bicí a komunikace s fanoušky tvoří z představení nepopsatelný zážitek. Tracklist obsahuje hlavně vály z Now, diabolical a staršího bratříčka volcano. Je mi jasné, že song Dark medieval times se konat nebude. Nezoufám ale, poněvadž jsem uchvácen nádhrenou muzikou. Závěrečný vál Mother north, na který se všichni těšili, se moc nezdařil. Představitelé jej jaksi naspeedovali, a tak zněl dvakrát rychleji než měl. Navíc značně zvukaři přidali na volume a já si musím zacpat uši, abych neohluchnul. Tím má návštěva Brutalu končí a já obšťastněn solidní porcí metalu odjíždím zpět domů, podělit se o pár řádků s Vámi. Škoda, že za dva měsíce není Brutal opět.

Závěrem k BMhole. V září rozjíždíme opět dvě recenze v rozmezí 14 dnů. Jednáme s dalším reporterem o připojení se k nám. A málem bych Vám zapoměl sdělit, že bmhole přivítala v řadách redakčních, nového reportera občasníka. Těšte se tedy na jeho občasné příspěvky!

Agalloch - Atmosférický folk metal z Ameriky

Také vás to upoutalo, jako mě před několika měsíci, že existují i jiná spojení, než folk – severoevropské země? Nejste zvědaví, jak může kontinent plivající HC, GC a Death najednou otevřít zadní dvířka a potajmu vpustit do uspěchaného světa folkového aligátora jménem Agalloch? To já rozhodně byl a má dychtivost se vyplatila.

Agalloch je plodný hudební kvartet pohansky pohlížející na život silně neamerickým způsobem, což je vzhledem k jejich původu velkou výjimkou. Od roku 1995 zapsali přírodopěvci do svého notýsku tvorby přes deset holčiček (různé kompilace, splity, atd.), ale já vybral šest z nich, jimž se zde budu věnovat.

Začněme hezky od dema, ať v tom nemáme nepořádek. From Which Of This Oak (1997) nepřeslechnutelně volá po pozornosti folk-blackových fandů. Kvalita prvotiny (jak zvuková tak hudební) se řadí mezi špičkové melodické počiny. Další krasavice k pohledání se objevuje o dva roky později - Pale Folklore (1999). Žádný „brutální nářez“, ale příjemný, uklidňující folkový metal doprovázený zastřeným mírným blackovým chrčákem. Další dva roky se pracuje na novém modelu dokonalosti a tím je čtyřskladbové pokračování dosavadní tvorby Of Stone, Wind And Pillor (2001) – ústřední folkblacková „balada“, dva ryze folkové meditační vály a cover skupiny Sol Invictus (anglický neofolk). Opravdovou lahůdkou je stodeseti minutová The Mantle (2002), která spojuje pojmy METAL a KLID neskonale bizarním způsobem. Zavřete oči a uvidíte procházku po pěšince obklopené obrovskými smrky a modříny, uvidíte bezpečí vyznačené cesty, ale v pozadí náhle ucítíte stálou hrozbu nevypočitatelného lesa a ve vás se vzedme ten praprapředek, který na všecky hrozby kašlal a pobíhal divoce za potravou zanechávaje vlastní zašmodrchaný vlas na větvích všude okolo, ne proto, aby ho mohl vystopovat medvěd grizzly, ale proto, že mu to bylo jedno. Obraznost hudby Agalloch se z vyprávění jen těžko chápe. Posuneme se k EP Tomorrow Will Never Come (2003), které jsem vybral především kvůli ústřednímu válu. Folkový song na pozadí doprovázený řečí velmi vystresovaného člověka zabývajícího se, v porovnání s hudbou v popředí, dosti malichernými hloupostmi. Doporučuji mrknout na text. No a konečně má nejoblíbenější, doposud nejnovější slečna Ashes Against The Grain (2006). Folk metalový Grand Canyon směle se rovnající Korpiklaani nebo Finntroll.

Asgaard – polský gothic black

Ne, nemusíte se strachovat ani utíkat do koupelny zkontrolovat, zda vás někdo nezdrogoval, je to opravdu Polsko, země deathu zaslíbená, které zplodilo skupinu démonických, goticky oděných hudebníků. Kdyby tomu tak bylo před pěti sty lety, zřejmě bychom se o tom nedočetli ani v kouzelných Knihovnách všech tajemství, neboť do posledního by si své jediné okamžiky slávy prožili na hranici. Ovšem u zrodu skupiny Asgaard byl kalendář a ten dával lidstvu obezřetně znát, že píše se rok 1994.

Pokud chcete po (pro některé z vás) delší odmlce vdechnout zatuchlý vzduch třináctého století, čili téměř plynnou krev, pak by na sebe volba mnou doporučované rarity neměla nechat dlouho čekat. Ostatně já sám jsem Asgaardy vyštrachal z temných koutů harddisku jen proto, že se mi zastesklo po skloubení magie a síly, gothicu a blacku.

Hlavním řvounem 6ti členné kapely je Przemysław Olbryt, pěveckými ambicemi povznesený polský guru, který vás rád potahá za nos, když za brutálním deathovým-blackovým chrčákem začne s nádechem doomu zpívat o milostném dobrodružství divoženek z tajemné říše sexu. Každý rád zažijeme občasná příjemná překvapení a poslech Asgaard je cestou ke splnění pravidelné denní dávky. Podíváme se do historie ke dni vzniku skupiny, abychom zjistili, že už na demu Excellent Darkness Art (1997) přemýšlí o budoucnosti a navrhují, jak by tak asi mohla dopadnout diskuze o Charlesi Darwinovi v jazyce not. No a hned s prvním kouskem When The Twilight Set In Again (1998) přichází strhnutí šátku z poličky a Asgaard se nám ukazují v celé své kráse. S každou další deskou (přiložena kompletní diskografie) dochází k posunu vpřed, ovšem které období jejich tvorby se vám bude nejvíce líbit si netroufám ani tipovat. Já osobně mám rád jejich novější počiny. Takže stahujte.

Korpiklaani - Folkový nářez

Před pár týdny jsem zapíchl dýku do země, když jsem "velehubil" skupinu
Shaman. Jak jsem již onehdy upozorňoval, drsné stezky života rozdělily skupinu a změny v sestavě byly nevyhnutelné. Pohnutek k tomuto kroku bylo více, bohužel ty které prosákly na veřejnost a tradují se po světě, jsou značně neuspokojivé. Nebudeme chodit kolem horké kaše a raději si řekneme, že za nitky tahal kápo Jonne Järvelä's (vokály, kytara), kterého jednoho dne napadlo, že by skupina mohla změnit svůj styl.

Inu netrvalo dlouho a na Finské scéně se objevila staronová kapela Korpiklaani, která začala pěstovat Folk metal. Jejich první album spirit of the forest, překvapilo snad i toho největšího odpůrce změny. Strhující konzert začíná písní Wooden pints, kterou Vám nabízím v úvodím videu. Hned první kontakt napoví, že první housle zde hraje viola. Pokud jste si doteď mysleli, že tento nástroj patří do muzea, ba dokonce jste nevěděli co to viola je, věřte, že nyní budete tento nástroj uctívat jako modlu. Mág HITTAVAINEN obsluhující ještě nástroje jouhikko a woodwinds, pro Vás připravil violový ráj. Ať se jedná o doprovody či sóla, nebudete dojetím moci dýchat a při každém kontaktu strun se smyčcem, budete aplaudovat ve stoje, i kdyby jste právě vykonávali potřebu na WC. Společně s violou se o prim dělí kytary. Silové akordy nabídnou rockový, místy metalový tón a špičková sóla, spolěčně s božskými vybrnkávačkami, vás dostanou do nirvany. Hudba zní jako procházka krásnou finskou přírodou. Tu pastvina, tu prosluněný les, tu stará knajpa, tu se točí pivo. Bicí jsou doplněny o starý nástoj Djembe a společná hra jim prospívá. Nečekejte ale žádné bubnové umění! Nepochybuji sice o skilu představitele kopáků, zde bicí tvoří hlavně doprovody. Každopádně jejich časování a smysl pro rytmus uchvátí a nenudí a čas od času si střihnou i nějaký ten špek. Nesmíme též zapomenout zmínit Akordeon (iq < 90 -tahací harmonika), jež se v hudbě prosadil sice trochu později, ale na novějších albech již dominuje. Vokály reprezentuje hlubší chralpák. Na prvních albech se v hudbě moc neprojevuje, postupem času začíná však plnit nepostradatelnou funkci. Čas od času se hudbou mihne sborový zpěv a to je pak prostě nářez. Nesmíme zapomenout na božský nástroj Woodwind, jež zastupuje funkci příčné flétny. Jeho zvuk si snadno oblíbíte a zamilujete. Výsledný zážitek nejsem schopen popsat slovy, to se musí slyšet. Na nástroje nehrají žádní novici, nýbrž ostřílení profíci. Tahle hudba je promyšlena do nejmenšího detailu a každá nuance je dokonale zvládnuta. Nástoje nehrají každý svou, nestřídají se na jevišti! Oni hrají společně a nerozdílně náročné pasáže s přesností chirurga. Písně mají spád, jak dravá horská řeka, a libozvučné tóny Vás v ní utopí jako lístek, který právě dopadl na hladinu. Každý vál osvěží originalitou a o podobnosti s přechozím nemůže být řeč! Po poslechu pár písní nabudete dojmu, že korpíci jsou vlasntě jedna velká rodina do které též patříte.

Je vidět, že kapela na sobě pracuje, a tak první album spirit of the forest (2003), nabídlo violový a sólový kytarový ráj. Vokály zde byly slyšet jen sporadicky. Dalo by se říci, že se jednalo o jakési dělení zrna od plev, mezi stylem rozpadlé kapely Shaman a novou vizí stávající smečky. Dílo gradovalo v druhém plátku z roku 2005 Voice of Wilderness. Sóla kytary sice již nejsou tak hojně zastoupeny, ale Violové postupy jsou dotaženy k dokonalosti. O rok později vychází Tales along this road a my sledujeme nový přístup k hudbě. Pilíře tvorby ustupují do pozadí a prostor dostávají silové akordy společně s vokály. Hodně prostoru dostává též akordeon.Stále ale se jedná o výstavní kousek. Korpíci nastavili laťku velmi vyskoko, a tak každý prorok předpovídal novému albu hudební zně v podobě orgií od rána do večera. Očekávanému novému albu Tervaskanto (2007) se přikládaly magické schopnosti. Bohužel po řadě úspěšných desek, přichází studená sprcha. Skupina na tomto albu hodně vsází na společnou souhru všech nástrojů a jaksi veselou a chytlavou jednodušší muziku. A tak nám violová a kytarová sóla prakticky vymizela a byla degradována na pouhé doprovody. Nejvíce prostoru dostávají vybrnkávačky s akordeonem. Toto ablum jemně naznačuje posun ke komerčnímu trendu, nedá se ale jednoduše zatratit. Po delším zaposlouchání objevíte skrytou krásu tohoto prostě slabšího bratčíčka. A tak nám nezbývá nic jiného, než doufat, že chlapi překvapí na příští desce.

Graveworm - Collateral Defect

Berte tento kratičký příspěvek jako dovětek k recenzi z minulého měsíce (Graveworm – Italský melodic black), neboť pár dní po uveřejnění článku se potvůrka jménem Collateral Defect vylíhla z vajíčka studia příjemně rozvibrovaného black metalem.

Collateral Defect je absolutním pokračovatelem (N)Utopie, takže se nemusíte obávat nějakých brutálních změn, či snad dokonce ztráty inspirativní nápaditosti! Styl zůstává na svém, jen kluci zkoušejí, kam až to jde dotáhnout. A tentokrát už málem ťukají hlavičkami o okraj pradávné číše nápadů. Deska má vyjít někdy ke konci května, takže stahujte :

Catamenia - Horda finských vlků

Je noc, po opuštěné pasece prohání se sob. Jemné lístky trávy ladně laská půlnoční větřík. Za svitu luny, jejíž krůčky dosáhly rané fáze úplňku, se hladový sob rozhlíží, kde by co požil. Když tu se náhle stahují mračna. Ladný větřík nabírá na síle. Kolem paseky se stahuje smečka rozzuřených vlků. Jemné doteky střídá drsný poryv větru, prozpěvující si hrdým a barvitým hlasem. Pak to přijde… Pomalu svítá a probouzející se obloha, které svit úplňku přidává na kráse, je svědkem něčeho nevídaného. Je k ránu a opět vidím soba se pásti. Větřík stále laská stébla trávy. Místo vlků však vidím pět „charismatických“ postav.

V zemi tisíců jezer nadešel čas změny. Místní větry, po dlouhá léta, znaly pouze drsné zářezy ostrých akordů a nabroušených skřeků, jež místní komunita chrlila jednu za druhou. Byl to to ten svět nudný, kdyby tu nebyl prostor pro změnu. Severozápadní dobrodruzi hlásí příchod barvité, energické a neméně chytlavé muziky v podání ostřílené smečky z Oulu. První ochutnávka tohoto nářezu může ucho neostříleného metalisty, řádně podráždit. Na první dotek působí hudba velmi jednotvárně a celkově se zdá, že je absolutně bez nápadu. Kytara si hraje nějakou tu svojí, když slyšíte bicí, nevíte jestli slyšíte dvě různé písně najednou a sem tam si do toho někdo něco zařve.

Nebojácní poutníci, kteří prozkoumali vzdálený, mýty ověnčený terén však tvrdí, že po delším poslechu, kdy si hudbu pořádně omakáte, úvodní pocity vystřídá zasloužené nadšení. Údajná barva zvuku nebyla dosud nikde na světě slyšena a tudíž ušní bubínek neustále dráždí. Vzhledem k hudebnímu stylu, který s přehledem můžeme zařadit mezi melodic black/heavy, skupina barvitostí a jemností více než překvapila. Ba dokonce se proslýchá že vyvinula jakýsi Soft black. Většina zvěstí tvrdí, že zvuk je středně zkreslený, sytý, barvitý, originální a dostatečná průbojnost je samozřejmostí.

Traduje se, že samotná hudební tvorba si zakládá na silových akordových riffech hlavního kytaristy a příležitostných skřecích. Proslýchá se, že jméno tohoto mága jest Riku Hopeakoski. Riffové postupy pocházející z dílny jeho drsných prstů, pohladí mysl a nikdy nenudí. Ptáci, zvěř, stromy a přírodní živly už dávno ví, že Catamenia si za svou kariéru vytvořila svůj neměnný styl, který více méně v intencích právě tohoto stylu inovuje. Proto při poslechu jednotlivých alb můžete získat dojem jemné ohranosti. Není to však pravda, jen se zaposlouchejte! Sólovka se trochu inspirovala hudbou Cradle of filth, a tak v hudbě místy shledáme jistou podobnost. Její zvuk je podstatně ostřejší a nesmírně návykový. Nejlepším elementem je bezesporu zapojení kláves. Jak preludia, tak jejich následné projevy v hudbě, jsou výrazným oživením a pro vás obrovský požitek. Zásadně dotvářejí atmosféru přírody a to tak dokonale, že simulaci vnímáte jako realitu. Vokály připomínající vlčí sténání a vití, v hudbě na míru sedí a buďte si jisti, že když se jejich řev spustí, jen tak se nezastaví. Ti kteří hudbu slyšeli vyprávějí o neskutečném zážitku, který přirovnávají k procházce hustým temným lesem. Rychlý spád, dojemná tvář jednotlivých tónů a nepředstavitelné vybrnkácačky. Pohlazení na duši v podobě propracovaných riffů, prokládaných ostrými šlehy větví, bičujících váš ksicht, to když se do toho kytara opře. Toto je jen malá ochutnávka toho, co můžete zažít. Proto nečekejte a vydejte se po tajemných stezkách finských lesů a ponořte se do úžasné muziky Catamenie.


Za svitu úplňku zrodila se bohatá úroda mocných alb. Jednoznačně nelze některé z nich protežovat. Každý flák nabízí porci solidního nářezu oplývajícího dávkou inovací. Díky charakteristickému stylu se rychle zabydlíte (samozřejmě pokud přežijete původní apatii) v jakémkoli z níže uvedených lesních domovů a vychutnáte si skutečně dokonalou atmosféru. Vzhledem k těmto faktům nemá cenu chválit jednotlivé kusy. Uvádím proto pouze taxativní výčet alb ve sledu jak postupně vyšly.

Halls of Frozen North
Shape Edition
Morning Crimson
Eternal Winter's Prophecy
Eskhata
ChaosBorn
Winternight Tragedies
Location:COLD

Satyricon - Dark medieval times

Satyricon je v historii lidstva milník. Jeho kvalit dosahuje jen málo kapel a tuším, že bych je dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Proto se tu s ním ještě nějakou dobu, v různých podobách, budeme vídat.

Vaše reakce na skupinu Satyricon , se těší kladnému hodnocení. Všeobecně však preferujete novější desky před staršími. Věřte, nemám vám to za zlé. Nemohu si ale dovolit nechat v pozadí, jednu z vůbec nejlepších písní, Dark medieval times , kterou považuji za takovou pohádku a ukolébavku pro duši v jednom.

Pořádnou porci jejího kouzla ochutnáte již z počátku. To vaše tělo začně drtit příjemný zkreslený zvuk. Melodický riff, společně s chytlavě ječícím vokálem, začíná dráždit ušní bubínek jemnými vzruchy. Ty vám nedají spát a duše pomalu, za to jistě klidní tok myšlenek. Jednotlivé tóny se do vás zarývají stále hlouběji. Dochází k jistému napětí mozkových blan. Necháte se nést vlnnou ruchů, když tu vás náhle opaří jemné intermezzo. Čípky, žlázy, žíly a bůhví co ještě se dostávají rychle do klidu, a tak si ani nevšimnete jemného mrazení v zádech. Tato malá přestávka se opět mění v intenzivní vzruchy. Jako by se vám tomu stále nechtělo věřit. A pak je to tu! Stane se něco neskutečného! Prostor dostává jemná ukolébavková melodie. Většina smyslů a vjemů, odevzvává zbraně a neskutečně rychle se poddává dokonalé melodii. Mysl je zklidněna a veze se na vlně příjemných tónů, jako kolébka s dítětem, vhozeným do řeky, jíž unáší klidný tok. Zažíváte nepopsaletlné stavy, mozek nic nechápe. Jedno je ale jisté. V duši zavládl klid a mír.

Asi takovéto pocity vám přinese neskutečně geniální píseň, s přehledem konkuruje hitu Mother north. Hledal jsem snad skoro všude (pod postelí, na WC, dokonce i v dámském prádle); bohužel nebylo mi dopřáno najít oficiální videoklip. Výsledkem tohoto vyčerpávajícího úsilí je video (přikládám dole), které je podle mého soudu dílem nějakého kompilátora. A musím přiznat, výsledný efekt videa dokonale vystihuje atmosféru v Satyriconu. Vám všem tedy tímto doporučuji video shlédnout a přikládanou mp3 zařadit do playlistu. V lepším případě znovu se zaposlouchat do celého alba a zkusit poodhlalit roušku, pod kterou se skrývá neskutečně geniální dílo.

Adultery – český středověký black

„Nechte kapky deště rozeznít v korunách stromů bájnou legendu, kterou jen tyto němé tváře pamatují. Tehdy odvaha a statečnost našich bratří dokázala, že slovanský národ nepoklekne před žádným loupeživým a zrádným nepřítelem. Slyšte pověst o Slavojovi, který cítivše své srdce pro vlast bíti vedl své bratry za svobodou do nových krajin.“

Tuhle překrásnou řeč můžete zaslechnout z úst Akharona, zpěváka slovanské folk blackové skupiny Adultery, v prvních vteřinách válu Cesta do krajin vytoužených. Je mi jasné, že někteří z vás už nedočkavě rolují kolečkem, zatímco ostatní (poněvadž Adultery důvěrně znají nebo protože jsou true pure) kolečkem šmrdlají jako zběsilí. Pro Ty z vás, kteří se skvostem jednou hlodajícím do dějin slovanského národa a podruhé unášejícím do smyšlených krajin opěvujících hrdost českých králů, jsem připravil několik následujících řádek zhruba přibližujících krásu a moc veršů o bitvě u Vogatisburku či pouti do Navie.

Samozřejmě bych vás měl upoutat i na jiné záložky ve složce „Klady skupiny Adultery“. Tak zaprvé zvuk – geniální a perfektně propracovaný, silně melodický black s příměsí slovanského středověkého folkloru se na vás vyvalí s mrštností bičíku hravé dominy. V konstrasu s Akharonovým chrčákem se občas objeví krásný čistý a pevný hlas Elrabora ať už ve formě sboru nebo sóla. Pokud se pohroužíte do rozmanitých zbraní dějepisných znalců, po určité době zjistíte, že vaše ztracená národní hrdost opět nabývá na síle. V tvorbě se často objevují starodávné exotické hudební nástroje, což jen zpestří váš požitek z poslechu.

V roce 2001 se poprvé kapela objevila v regálech internetových metalových prodejen s dvanáctiminutovým demíčkem Age of Seven Towers, které si touto dobou můžete pořídit na oficiálních stránkách skupiny za pouhých 80 korun. Roku 2003 se k nám do náručí probojovala nahrávka krásného melodického blacku s fantasy texty (v angličtině) Age of Winter Kings. No a hnedle rok poté se v mračnech prachu bitevního pole zjevila sladká múza s (konečně) českými texty a reálným podkladem - Slovanská krev. Pakliže se chcete se skupinou do začátku seznámit, mohu vám garantovat, že právě tento obelisk českých dějin nenechá vaše nadledviny v klidu svého tukového obalu, nýbrž je hrubou silou dotlačí k produkci obrovského množství adrenalinu. No a konečně zatím nejaktuálnější dílo, Age Of Rebirths (2006) strhující svou příjemnou melodičností a chytlavými refrény.

Aaen Anima - Gothic, Doom, Avantgarde

Tak po několika recenzích hudebních velikánů, představujících vrchol umění, je na čase pustit se do slabšího, za to velmi zajímavého projektu. K této kapele jsem se dostal absolutní náhodou. V podstatě omylem jsem zajel na stánky Doom metalu, a když jsem mezi množstvím kapel zahlédl českou vlajku, nedalo mi to; no musel jsem jí zkusit.

Kapela Aaen Anima je relatině mladá, založena byla počátkem roku 2002. Za svou kariéru si na konto připsala již osm alb. První projekty se opíraly pouze o duo kytar a stejný počet vokálů. Časem se začaly přidávat ostatní násrtoje jako např. altová flétna, tamburína či triangl. Zajímavé je, že basa se do hudby dostala až velmi pozdě. Bicí pro jistotu zastoupení nemají vůbec.

A co tedy od hudby můžeme očekávat? Hudba, ano hudba, to je ten důvod proč se vůbec touto kapelou zabývám. Písně totiž připomínají takový veliký jam (myslím hudební, ne ten co se maže na chleba). Nečekejte žádné riffy nebo snad dokonce melodii. To zde neexistuje! Hlavní slovo tu mají jednoduché tóny basy, které patrně nahrazují bicí. Ostatní nástroje se postupně přidávají. Takzvané druhé housle hrají klávesy a kytary, jejichž drsné tóny se růně prolínají a rozvíjejí basový základ. Vokální podání nedosahuje kvalit mistrů v oboru, ale zase celkový dojem z hudby nekazí. Songy tedy zní drsně a poněkud neohrabaně, když si je prohlédnete trochu blíž, zjistíte, že přeci jen mají něco do sebe!

Nejedná se o žádný skvost, a tudíž nečekejte zázraky. Ale posláním našeho blogu je ukazovat i méně známé, zato zajímavé projekty. Diskografii tentokráte vynechám, máte-li zájem najdete jí na oficiálních stránkách.

V přiloženém živáku ochutnejte styl této kapely a sami posuďte, má-li pro vás smysl.

Satyricon - Mother north

Ještě než se pustím do psaní, chci vás všecny upozornit na to, že všechny naše archivy jsou heslované ! Nenaleznete-li heslo v recenzi (jako že se to už nestane), říďtě se heslem v pravé části blogu děkuji.

Po recenzi Satyriconu nadchází čas pro videoklip. Dnes jsem si vybral jednu z písní, jichž řadím mezi nejlepší. Píseň sama o sobě má rychlý spád a často mění melodii. Co se stavby vizuální části týče, dokonale zapadá do hudby. Obsahová část genialitou neoplývá, ovšem příběh je poměrně zajímavý a vy se nudit nebudete. Klip, jenž vám nabízím je v necenzurované verzi a vy si tak můžete vychutnat ladné křivky dívky účinkující v jedné z hlavních rolí. Bohužel poněkud trpí zvuková kvalita, doprovázená všudypřítomným šumem, který snižuje prožitek. Není to však veliká překážka, a tak se můžete v klidu oddávat satyriconovským orgiím.

Mother north :

Quercus - Neina

Ve stojatých, chladných a kalných vodách českého Doom metalu byl dlouho klid. Chvílemi se již zdálo, že tomu tak zůstane navěky. V roce 2002 přichází povodeň v podání lorda Morbivoda, jež má za cíl rozproudit klidné tůně a vytvořit živnou půdu dalším odvážlivcům. V této době vychází promo nové skupiny Quercus obsahující pět relativně slušných válů. My se ale posuneme o dva roky dále. To denní světlo spatří Neina . Jedná se totiž o skvělý počin, jenž si nesmíte nechat ujít. V denní nabídce jsou dva vály mistra kuchaře. Nemusíte se obávat, nikdo vás tu nechce podvést, dohromady zaberou úctyhodných 23 minut. První na Vás dýchne temnou atmosféru, jíž si vychutnáte do posledního okamžiku. Očekávat můžete mocné zářezy basy, štiplavý tón kytary, jenž provází celou skladbu a různě se rozvíjí. Do toho přichází dokonale zapadající vokální skřehot. Bicí jsou tu poněkud na ústupu, nezoufejte však, ony se vždy včas projeví a nezklamou vás. Píseň začíná z počátku jednoduše a jak tomu v doomu bývá pomalu. Časem se ale rozvíjí a nabírá na tempu. Když už se zdá, že by mohl být rámec doomu překonán, vše se vrátí do starých kolejí. Druhá skladba nabízí trdší poněkud méně atmosferické pojetí. Více protoru je věnováno vokálům a bicí si přijdou na své.

Osobně tuto desku doporučuji k večerním (ranním) dojezdům. Hodí se i na kalby, kde určitě zapadne a nebude vás rušit. V neposlední řadě se při ní skvěle filozofuje, jen se nebojte, sedněte si chvíli a zamyslete se! Nad čím? to je přeci jedno..

Umbrtka - Dělnický black metal

Věřte, nevěřte, Umbrtku jsem původně nechtěl vůbec recenzovat. Nebyl jsem si totiž jistý, je-li tento projekt Lorda Morbivoda (tuto osobu si již brzy přiblížíme v recenzi o Trollech) natolik kvalitní, abych vás s ním zatěžoval. Po dlouhé úvaze jsem si prostě nemohl pomoci, a tak se s vámi podělím o pár řádků, v nichž tuto kapelu rozebereme.

Pořádná historie kapely se začala psát v letech, kdy většina populace koketovala s koncem světa, v magickém roce 2000. Do povědomí se "bohudík" dostáva až v dnešní době. Již od začátku je jasné, že tahle kapela bere hudbu vážně a o inovace se snaží kde se dá. Tou největší jsou škopky! Nečekejte nějaké klasické bicí, nýbrž oceloplechovou soupravu o jejímž původu můžeme pouze diskutovat (doporučuji jí shlédnout na oficiálních stránkách). Ústřední postavou se stává dělník Umbrtka (pracovitý toť člověk) a jeho divize, se kterou zažijete mnoho příběhů. Kapela je již od samého počátku velmi plodná. Nemůžeme se tedy divit úchvatnému počtu dvanácti alb, jež mají na kontě. Jak sám Morbivod přiznává, je to kapela splněných přání, kde si chlapci vyhrávají a užívají. Hlavním stylem je black metal. Dalo by se říci melodic black, ovšem ne v tom pravém slova smyslu, a tak bych přidal další škatulku strumming metal. Místy můžeme nalézt i prvky deathu.

Co se kvality songů týče, zde je těžké hodnotit. V zásadě platí co placka to zlepšení o sto procent. Samotné songy kus od kusu oplývají genialitou střídanou slabšími kusy. Nečekejte žádné složité riffy tohle je jednoduchá, leč chytlavá hudba. Škopky samy o sobě zní velmi dobře díky již zmiňované bicí soupravě. Drsný zvuk kytary je střídán štiplavými skřeky druhé. K textům se raději vyjadřovat nebudu. Pokud mohu doporučit, zaměřte se spíše na hudbu. Celkově musím kapelu zhodnotit jako kvalitní. Chce to ovšem probrat vály a slabší kusy jednoduše odstranit.

Nyní se podívejme na jednotlivé kusy masa. Vzledem k veliké diskografii vás seznámím jen s některými.

Prvním počinem stává se album Zašpinit slunce, s pouhou jednou skladbou nastiňující směr, kudy se chlapci chtějí ubírat. Netrvá dlouho a o rok později je tu plnohodnotné album Dělnický a bezdomovecký šedý metal. Nádech alba se nese v jednoduchých rytmech a obsahuje relativně nudné pasáže. Ale již zde jsou vidět počátky geniální stavby hudby, jež prozatím dřímá v muzikantech a projeví se časem. Nikoho nechci od tohoto počinu odrazovat, ba naopak nabádám vás ke stažení! Udělejte si názor sami! Poněvadž i přes tyto nedostatky se jedná o relativně zdařilé album. Ve stejném roce vychází Kladivo pracuje na 110% a Kovostroj plzeňských pánů práce .

Píše se rok 2002 a je tu zdařilé album Hymny šedé síly. Tento počin je mnohem promakanější a vás naplno pohltí. Problémem mohou být slabší počáteční písně, jimiž se musíte prokousat. Pak již můžete hodovat. Čeká na vás pořádná jízda. Těšte se na zajímavé skřeky a sólové kytary, je to doopravdy mocný zážitek. Pozastavil bych se u písně transplzeňský hangár, kde je patrné ovlivnění Skandinávskou scénou. Kým přesně? Hádejte.

Stejný rok nám nabídne kompilačku Ozvěny špíny a mocnou zbraň s názvem Betonová opona. A to je už nářez!!! Oceloplechový škopek zní prostě skvěle! Album je výrazným posunem dopředu. Skupinový zpěv je božským doplňkem, který tahle muzika potřebuje. Již zmiňovaná skřehotice na sobě zapracovala a zaplaví nás chytlavými tóny. Tohle album je u mě na žebříčku stavěno velmi vysoko a mé srdce při poslechu vždy zaplesá.

Tak se rok s rokem sešel a je tu další záplava, jež nabízí Nad propastí dne, sbírku raritek Melša - Frank Zappa meets Darkthrone a přehrané demíčko z roku 1999The Hand of Nothighness.

Po této záplavě se rok překvapivě nic neděje a my očekáváme příchod roku 2005, jež nám přináší Paměti špinavé lávky. Posun je opět znát a my se díváme do Umbrtkovo dětství. Hudba proti přechozím bratříčkům nabyla na speedu. Bohužel skvělé bicí jsou nahrazeny klasickými a sólovka již tolik neskřehotá. Na druhou stranu musím přiznat, že album je dokonalé a pokud se vám předchozí tvorba nelíbila, zkuste tohle! Je to o něčem jiném. Posledním počinem skupiny je pak Lití podzimního asfaltu vydané též v roce 2005.

A jsme v závěru recenze. Celkově musím říci asi toto : Počin velmi dobrý, ale chce to prostě probrat a promazat. V celku platí pravidlo čím novější vál, tím lepší!! Tak okuste sami a posuďte.

Oficiální stránky skupiny zde

ISACAARUM – Sperm Nihil Metal

Co se tváříte tak kysele? Nechcete mi snad naznačit, že vám tak trefně ocejchovaná odnož „kovu“ zůstala zaváta rouškou tajemství? Že čeští Isacaarum unikli vjemovým receptorům vašeho chtíčem lapeného těla? Pokud neposloucháte GC, není se ani moc čemu divit…

Proto se také zřejmě samotní členové silně eroticky laděné smečky rozhodli označit za jakousi zkroucenou odrůdu námi milovaného metalu. Musím sám uznat, že v grindu nevidím příliš silného bojovníka za příjemnou a melodickou hudbu, ale co se týče právě těchto jmenovaných cvoků, jde o výjimku, která potvrzuje pravidlo a močí do rybníčka.

Co se týče stylu, Isacaarum je skupina hrající grindcore s lehkou příměsí blackmetalu, sám bych jim s radostí dal nálepku melodic GC (kdyby však nešlo o oxymóron). Je těžké pokoušet se popsat skupinu, která ve vašem srdci uměleckého cítění utkvěla, ovšem nemůžete říci zcela jistě, jestli tomu tak bude i u ostatních. Takže jsem se také rozhodl uploadnout na ochutnání jeden vál, abyste měli možnost nejdříve vyzkoušet. Pokud vás nezaujme, rozhodně se nevrhejte do zběsilého stahování, a pokud je vaše mysl otevřená novým věcem, zažijete si s hudbou Isacaarum své.

O jejich textech nelze jen tak prohlásit, že jsou naplněny erotickými motivy – jsou totiž samotnou erotikou (dovolím si pak ukázku textu jednoho válu připíchnout na závěr). Songy s jmény Teenage cunt powerplay nebo T.N.T. Clit Orgasm jsou jen jedněmi z mnoha. Rozhodně doporučuji texty na internetu shlédnout do jednoho a popřípadě mrknout i na překlady…nasmějete se.

Teď trošku konkrétněji o skupině : ačkoli hudebně hutná, sestává ze čtyř členů v klasické sestavě (Monthy, F.C., Jimmy a Chylus). Chlapci vystřídali mnoho producentů (Shindy, Leviathan, Epidemie a Druid Agency), než konečně doputovali k Obscene Productions. Při koncertech upřímně doporučuji držet se až tak v 5.,6. řadě, neboť jejich herecké kousky mohou navždy poškodit část vašeho oděvu.

Na počátku bylo demo. To demo bylo For Blood Is Life... (1995). Nic moc pro lačné posluchače, klenot pro fanoušky. O dva roky později vydávají se skupinou Sorath desku, kde každý z nich obsadil dvě pozice ve čtyřmístném tracklistu - Meditations In Dark Green (1997). Vzápětí se naskytne s novou nahrávací společností šance vydat CD a oni ji bez váhaní využijí - Die Verwandlung se zrodila téhož roku a my víme, kterým směrem se Izákovi vydají – ovšem pokud se pozorně vnoříte do rytmů a melodií jednotlivých válů, ucítíte, že Démůnek výjimečnosti začíná vystrkovat své růžky. Roku 1998 vychází v pořadí již druhý split, tentokráte se spřízněnou skupinou ENOCHIAN - For Blood Is Life.... Ovšem není posledním – o rok později vzniká další split - Bizarre End Of Century I+I s kamarády z INGROWING. Konečně se dostáváme k vlastní a dle mého názoru plnohodnotné tvorbě. Prvním drtivým krokem skrze nudně bučící (blijící) smečku grajndkórisků byl počin jménem Curbed (2000). Melodie se ujala role primu a my tou dobou fandili, aby to Isacaarum zůstalo. Zůstalo a jasným důkazem se stala deska s velice lákavým názvem Cunt Hackers (2001). Svíjel jsem se slastí, když mi bylo dopřáno zasunout…cd do přehrávače a vychutnat si brutální a melodickou lahůdku. Třešnička (nebo marcipánová ovce) na dortu na sebe ovšem nechala ještě pár let čekat. Až teprve v roce 2003 dopadla na stůl v mém pokoji krabička od blyštivého kotoučku, který se měl později stát mým vyvoleným idolem, mou láskou i nočním přeludem. Menses Exorcism třímala v ruce kladivo s vytesaným nápisem „top“ a velice dlouho se ho nehodlala vzdát. No a prozatím poslední deskou se stala Shibari Kata and Other Practices porozena roku 2005. To by mělo být o Isacaarum vše a já přikládám vál i text :

Menses Exorcism – Cock kontrol :
http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/44221/02---Isacaarum---Cock-control.mp3_3.12MB.html

Let's go, yeah!
Cumming again, we are so proud
Body fluids orgy, here nothing rests in pain
You're rigorous judge, trying to suffocate me
As the all of penises are getting thick and hard…
Cock, cock, cock, cock control!
Check, pass, test, competition fuck
Hey you, you are to win
Let show yourself again
Hey you, your prick is so big
Your balls makes me insane
Hey you, there is no cheat
My measures can't betray
Hey you, there is no trick
You can't beat me, so pray!
In harsh way
I am controlling your length
With no hurry
I am checking for your sperm
Cock, cock, cock, cock control
Cumming last time, we were so shy
Body fluids party, we are almost dead
Rigorous judge is nearly satisfied then
As the all of penises were weak, soft and drained

Brutal Assault vol. 12 - part 1

Protože psaní nějakých keců o tom, co je to Brutal Assault, by bylo nošením Baphometů BigBossovi, přejdu rovnou k věci. V každém článku vám trochu přiblížím pár kapel, které jsou již na letošní slibně se vyvíjející ročník potvrzeny, plus (nečekaně) přihodím nějaké linky na jejich tvorbu.

Jako první vezmu Ensiferum. Jedná se o folk/viking metalovou formaci ze země tísíců jezer (Finsko, pro idioty). Okamžitě vás jistě napadne jméno Finntroll nebo Korpiklaani. Nejedná se však o žádný slabší odvar těchhle velikánů, naopak. Vály jsou energické a melodické a jentak tuhle kapelku z hlavy nedostanete. Letos v březnu vydali tito vikingové nové album „Victory Songs“. Ve stejnou dobu vyšlo i nová deska Finntroll a troufnu si tvrdit, že Ensiferum jsou v mnoha ohledech lepší a zřejmě i méně oposlouchaní.



--
Dále tu máme skutečně trú pjúr bandu Gorgoroth. Black metal jako řemen z Norska, zformovaný v roce 1992. Pokud posloucháte skupiny jako Immortal nebo Mayhem, tak určitě znáte i Gorgoroth, a jestli vám chybí album „Incipit Satan“ z roku 2000, které vám nabízím, určitě si ho stáhněte.



--
Na severu ještě zůstaneme a mrkneme se na Enslaved. Progresivní viking/black, který nemusí každému sednout, díky poměrně netradičním postupům a zajímavé melodice. Ovšem pokud se vám podaří do jejich hudby proniknout, budete odměněni hodinami a hodinami, kdy vám bude vskutku běhat mráz po zádech. Špičková věc. K dispozici vám dávám album „Isa“ natočené v roce 2004.



--
Sice tento blog není zaměřený na death a grind, ale máme v plánu vám představit téměř všechny skupiny, které se v srpnu v Josefově předvedou (resp. všechny, od kterých něco seženem), takže se přesuneme do Belgie, kde řádí grindcorová tortura Leng Tch´e. Tito řezníci z Ghentu před pár týdny vydali placku „Marasmus“, kterou jsem si i vcelku oblíbil. Klasická grindová řežba s prvky deathu, solidní záležitost.



--
Death/thrash/metalcorová grupa The Black Dahlia Murder je pro dnešek naší poslední věcí. Abych byl upřímný, dle mého názoru stojí jejich hudba docela za hovno. Je sice energická, ale zoufale neoriginální a poměrně nudná. Ale je to jen můj názor, třeba vás to chytí. Připravil jsem pro vás výběr dvanácti válů, takže zkuste, zdali se vám tihle blázni z Michiganu zalíbí.



informace o Brutalu naleznete zde

mayhem - Black metalový král

Když se mi tahle skupina dostala poprvé do ruky, chvíli jsem poslouchal jedno album, pak jsem přešel na druhé. Znuděně jsem konstatoval : jestli tohle někdo nazývá muzikou tak je nejspíš zapřísáhlý Black metalista, nebo nemá hudební sluch. Místo smazání, jsem naštěstí alba uklidil do pomyslného šuplíku a věnoval se jiným kapelám. Zvučné jméno ale mi prostě nedalo spát, a tak jsem po nějaké té době opět mayhem spustil. Po chvíli mazlení se s neskutečně rychlým tempem a drsným zvukem jsem zjistil, že tahle hudba má duši !!

Historie této norské kapely se začala psát roku 1984. Hlavním zakladatelem byl kytarista Øystein Aarseth zvaný Euronymous. Společně s ním pak Necrobutcher (baskytara) a Manheim (bicí). O dva roky později se ke skupině přidává voklalista Maniac a skupina se konečně pouští do pořádné tvorby.

Prvním počinem je tedy demo Pure fucking armageddon (1986). Jedná se o velmi kvalitní počin, bohužel ne zrovna v moc poslouchatelné kvalitě (nikde jsem neviděl remastered kus, či lepší kvalitu). Ovšem šumy, které deska obsahuje vám s odstupem času nevadí a vy si vychutnáte úvodní pařbu simulující, jak název vypovídá Sound of tortured skull (zvuk drtící se kosti). Bezprostředně po tom následuje nekončící nážez drsných tónů a skvělých bicích, místy prokládaných pomalejšími pasážemi. Jak je ze stavby desky znát, chlapi si rádi hrají s tóny, využívají všemožné skřeky kytary. Když dospějeme ke skladbě mayhem, vidíme, že hudba tuhle bandu skutečně baví a naplno si jí vychutnávají. To samé se dá říci i o vás (posluchačích). Tenhle nářez je prostě dokonalý, jen to chce se do alba pořádně zakousnout a sjet jej třeba třikrát.

O rok později přichází Deathcrush. Na úvod nás čeká bubnové sólo, připomínající německé válečné pochoďáky. Bezprostředně po něm nastupuje hitovka Deathcrush, jejíž tvdost, rychlost a chytlavost vás naladí ke skvělému zážitku z celého alba. Album doznalo velikého posunu oproti svému předchůdci a dává vědět, že tahle kapela má budoucnost.

Bohužel ve stejném roce z kapely odchází Manheim (bicí) a Maniac (vokály). Kapela si najde náhradu, která je však záhy opustí. Napodruhé mají větší štěstí a do skupiny nastupují : Dead (vokály) a Hellhammer (bicí). Společně dají dohromady pecku Freezing moon. Dalších novinek se od nich zatím nedočkáme a musíme si nějakou dobu počkat, než začnou práce na novém albu. Když se konečně věci dají do pohybu, dojde dne 12.4.1991 k veliké tragédii. Death si ustřelí brokovnicí hlavu. Pokud jste někde četli bludy typu : chtěl dostát svému jménu a podobné kecy - nevěřtě jim !

Death byl velmi zvláštní osobou. Velmi jej přitahovalo záhrobí, často jej bylo možno vídat na hřbitově. Ba dokonce věci, které na sobě nosil, nechával zakopávat pod zem, aby nasákly pach smrti. Ve smrti viděl vysvobození, naplnění svého cíle a bůhví co ještě dále (to už ví jen sám Death).

Aby toho nebylo málo, po této události se ze skupiny rozhodne odejít basák Necrobutcher a skupina se opět potýká s problémy v obsazení. Přesto stále pracuje na novém albu, které se povede dokončit. Vypomoci na něm musejí Attila Csihar (vokály) a Count Grishnack (basa). A tak konečně v roce 1993 nadchází čas pro De mysteris dom sathanas. Dlouhé doby čekání na nový plátek jsou kompenzovány totální euforiíí. Kam se podíváte tam najdete skvost. Již zmiňovaný Freezing moon , je dotažen k dokonalosti a ostatní skladby vůbec nezaostávají. Stále rychlé tempo, drsné zvuky, skvělý vokál a nádech tajemna vás absolutně strhnou. Na počest smrti Deatha skupina v tomto roce odehraje živák v Leipzigu, ze kterého je pořízen i záznam (doporučuji).

Tak a tady kapela mayhem končí !!!!!!!!!!
Poněvadž přichází katastrofa největšího rázu. Právě teď jsem zamáčkl slzu v oku (nědělám si prdel). Myslitel, vůdce, největší a nejdůležitější člověk je zabit. Ano řeč je o kytaristovi Euronymovi!! Varg Qisling Larssøn Vikernes alias Count Grishnack (skupina Burzum), pod tíhou okolností (finanční problémy, odmítnutí basových linek na nové album Euronymem, přebrání jeho holky Euronymem a bůhví co ještě), přijíždí k Euronymovi domů a brutálně jej zabíjí dvacetitřemi bodnými ranami Euronymouse. Záznam na záznamníku Grishnackovo asistenta ukrývá zdrcující komentář Counta : "Euronymous je mrtev ! Jdu pochcat jeho hrob ! ". Jak Count dopadl si probereme v díle o Burzum.

Po této tragédii se Hellhammer rozhoduje opět obnovit staré časy a na svou stranu zláká zakládajícího člena Necrobutchera. Společně nabírají nového kytaristu, jehož jméno jest Blasphemer. Společně ovšem nic nového netvoří a tak skupina vydává Out From The Dark jež je záznamem z konzíku někdy v osmdesátých letech (doporučuji i přes hrůznou kvalitu) a singl Freezing Moon.

V roce 1997 svět zaplavil Wolf's Lair Abyss, jež začal éru prznění původního odkazu mayhem. Následovala celá řada alb, které pomalu ale jistě spěly ke komerci a ty zde jmenovat nehodlám. Dílo něčeho tak skvělého a slavného tedy pomalu zrtácelo na lesku, ovšem odkaz starých dobrých časů mayhem zůstává v srdcích fanoušků.

Závěrem bych chtěl dodat, že nový Mayhem (velikostí počátečního písmene odlišuji nový/starý) si též získal své příznivce a stále po světě koncertuje. Proto nikomu neberu právo jej poslouchat. Ovšem tato muzika nemá se starým harcovníkem co do činění a lituji dne, kdy se chlapci rozhodli vysávat modlu blacku a nezměnili si jméno.

Soulfly – etnocore/thrash

Ačkoli všechny recenze, co jsem doposud napsal, byly o skupinách špičkových, neb neustále ne příliš veřejnosti známých, došlo konečně na lámání chleba. Na jednu stranu mě zaměření fóra nutí odpustit si výlevy ze svého dětství, na stranu druhou však nemohu odolat pokušení napsat pár řádků (nebudu to příliš roztahovat, slibuji) o skupině, která odstartovala moji éru života metalem a objížděním festivalů. Soulfly. Max Cavalera.

V časech dávno minulých, kdy ještě thrash a heavy lomcovali dveřmi každé druhé putyky, brazilská skupina Sepultura se pokusila o zajímavý a výjimečný experiment – zamíchat etnickou hudbu z Jižní Ameriky do své tvorby. Proč ne? Po četných neshodách (které zde nebudu rozpitvávat s přihlédnutím k faktu, že nemají pro výslednou pointu nejmenší význam) mezi členy bandy Max Cavalera odešel a založil dnes již dá se říci „profláklý“ fenomén – Soulfly. Pokud etno obohacovalo svými rytmy libozvučnost Sepultury, pak v nově vzniklém kmenu přímo sálalo a svou energií obklopovalo posluchače, ať byl/je jakéhokoli zaměření. Jistě, hrdí pozérští blackeři nafouknou huby a bez váhání začnou používat slova typu „true“ a „pure“ zle se při tom tváříce. Jděte se vycpat. Nebudu se nikdy řadit k lidem, kteří líbivou hudbu zavrhnou jen proto, že není dostatečně „evil“.

Od roku 1998 se do mé přízně úspěšně pokusilo vetřít celkem 5 blyštivých kotoučků podmanivého obsahu. Opravdu vám chci poskytnou jenom download, abych svým způsobem vzdal hold a mohl pokračovat dál v představování jiných a hlavně neznámých skupin. Pokud vám jde hlavně o etno prvky, pak osobně doporučuji spíše prvotiny, ale jestliže chcete slyšet dobrou melodickou hudbu, stáhněte si vše. A přestože je v této recenzi spousta slov nevyřčených, já elegantně zakončuji a přidávám své odkazy.

Satyricon - Norský black

Skandinávská část Evropy se zdá býti branou do pekel. Právě se tu zrodil Black metal a v záři obrácených křížů vidím drsnou a neúprosnou přírodu. V polích místo strašáků rozlámaný Death metalista nachází se! Davy lidí neúprosně zapalují kostely a kněží obráceni v modlitby sténavě křičí!!! Jsme v zemi, kde je kříž nepřítelem, okupantem a utlačovatelem! Asi jako komunisti kdysi u nás. Ano přesně tak! Tento ubohý národ, jež měl svá božstva, svou hrdou vikingskou minulost a slávu do nebes se tyčící, se nyní klaní před křížem. Není tedy divu, že se k moci dostává poměrně drsný styl, kde je místo pro emoce!! Zde se rodí neměný black metal, který je od celého světa odlišný a dá se říci, že nejlepší.

U zrodu měla tu čest být i kapela Satyricon, která se ale nepodílela na hrůzných věcech, jež páchali ostatní skupiny. A teď bacha aby vám nevypadlo cigáro z huby. Stálými členy skupiny jsou pouze Satyr disponující tvrdým škehotavě šeptavým vokálem a drtícím všechny struné nástroje. Druhým je Frost, který si vzal na starost bušení do popelnic.

Skupina dlouho hledala styl kterého by se držela, a proto světlo světa spatřilo sedm dem, než jsme se dočkali konečně nějakého oficiálního masa (skupina dříve vystupovala pod jménem Eczema). Tím se v roce 1993 stává Dark medieval times. Tento flák masa skupina dokonale propekla a předvedla se jako mistr kulinářského řemesla. Tyhle vály vás dostanou! Nejdříve chytnete tempo a necháte se drtit překvapivými změnami riffů. Pak přijde druhá píseň Dark medieval times, a valí se na vás drsnost skloubená s propracovaností. Ošem v polovině písně vám vypadne huba z pantů !!!

Takže si jí v klidu vraťe tam, kam patří a v klidu poslouchejte dál. Ano v druhé půlce se rozjedou husté vybrnkávačky, neskutečně ladící a děsně návykové. Pro jistotu příště dejte tudle píseň do playlistu 3x. Když píseň skončí nezoufejte tohle dílo graduje. Takže podobných špeků naleznete víc než dost. Stačí se jen posadit na vlnu hudby a nechat se nést. Jak se deskou probíráte dále, objeví se časem zapojení kláves (varhanů). A to jste již v prdeli. Všude kolem vás to žije! Stromy ohýbají větve v rytmu hudby, vaše chůze chytne spád a vy jen řvete Satyricooooooon !!!

Pokud si tendle black pustíte, nemůže vás nikdy naladit do špatné nálady. Protože nastavené tempo a efektně potuněné kejtry to prostě nedovolí !

Ve stejném duchu se nese druhá deska vydaná v roce 1994 The Shadowthrone. Oproti prvnímu kousku je trochu náročnější na poslech, takže si jí musíte nejdřív trochu omakat. Hned jak se zabydlíte, tak na ní nedáte dopustit. Klávesy dostávají více prostoru, melodie jsou vymakanější a vy opět upadáte do světa Satyriconu. Posloucháte si takhle drsné kytarové riffy, střídané geniálním tokem klávesových akordů, jež si v této muzice žijí svým životem a prostě zapadají. Zajímavé jsou pak pocity, které to ve vás zanechá. Mozek začne chvíli myslet nad životem, ale to už je zpět kejta a jedeme dál.

Klasickou identitu kapely uzavírá deska z roku 1995 The Forest is my throne, která je nově vydané druhé demo kapely.

Pak na řadu přichází další placky a skupina podstatně mění styl. Charakteristický zvuk kytar byl přiostřen a zdrsněn. I vokální podání dosáhlo drsnějšího podání. Placka od placky se liší pojetím a jisté je jen jedno - Satyricon patří mezi nejlepší v oboru!! Opět se tu setkáváme se změnami tempa a riffy, často se měnící, nás nutí nad hudbou přemýšlet. Tu a tam se mihne úchvatná vybrnkávačka, ta bohužel již nedostává takový prostor.

Chválit zde každou desku nemá smysl. Prostě to sosněte vše, poněvadž každá placka má nápad a od předchozích se liší, takže si nikdy nemůžete stěžovat na nějakou ohranost (snad jen trochu bicí, bijí stále stejně). V roce 1996 tedy přišla na svět Nemesis Divina, s bombou Mother north (doporučuji si stáhnout videoklip). V roce 1999 přichází Rebel extravagnza. V roce 2004 pak Volcano a opět o dva roky později (jsme v roce 2006 pozn. red.), inovacemi prošpikovaný Now Diabolical

Jenže.... tohle není vše !!!!!!!
Satyricon si drží vysoké tempo a stíhá jet ještě své projekty mimo hlavní linii, v různých experimentech. Ty se božsky daří a vy prosíte o další porci, jak hladové dítě, kterému nestačil oběd. Jedná se o předělávky starších písní, ale najdou se i nové kousky.

Když jsem slyšel Megiddo z roku 1997 málem jsem se posral. To je bomba!! Do hry se zapojují syntetizátory a místy nevíte jestli se chlapci nezbláznili a nejedou techno! Nebojte, nejedou ho naopak drtí úchvatný black! A vy tleskáte dojetím z kvalitního projektu!

V roce 1999 se objevuje Intermezzo II, jež je opět kvaltiní blackovou deskou, která ve vaší sbírce nesmí chybět.

Posledním počinem je Ten Horns - Ten Diadems, Který nabídne předělávky starších hitů (je takovým menším best off).

Závěrem bych snad jen dodal, že Satyricon se objeví letos na Brutal Assaultu. Takže je nepropásněte!

Graveworm – Italský melodic black

Odkud to vzít? Už pět různých začátků této recenze bylo smazáno, protože – přiznávám se – nemám nejmenší potuchy, za který konec chytit popis drtivosti a hutnosti skupiny „hrobních červů“. Melodický black má mnoho podob, to zajisté většina z nás ví. Chrčení Sorath je o něčem úplně jiném, než vybrnkávání Catamenie atd. Proto mě docela jímá zlost, že máme tolik v oblibě metal škatulkovat (a když už škatulkujeme, měli bychom mít více škatulek).

Jakmile se zakousnete do rajského jablka skladeb nadprůměrně chytlavých Italů, okamžitě ucítíte přítomnost Hada-pokušitele, který se vás samozřejmě nepokouší oklamat, nýbrž nabízí těch nejlepších kousků ze svého skladu Hříchů :-). Ale všichni už máme plné zuby biblických motivů z autobusových a vlakových nádrží, takže přejdu k té trošce objektivních informací, kterými disponuji. Ďábelské melodie tvoří 6-ti členný tým odborníků (a jedné odbornice) své profese. Já sám nazývám Graveworm dokonalým příkladem tzv.“evoluční skupiny“. Pokud se sami podíváte na první (bezejmenné) demo vydané ’97, poznáte, že jejich styl je neměnný, ovšem placka od placky vypracovanější. Nebo stejného roku vydané EP Eternal Winds. Bez ostýchání vaše sluchové ústrojí identifikuje silně melodické prvky, avšak nemáte ani ponětí, co vás ještě čeká. When Daylight's Gone vydané roku 1998 již zaznamenává výraznější krok kupředu a frontman Stefan Fiori dává jasně najevo, že on nebude tvořit nějaké tuctovky. Underneath The Crescent Moon zase stejného letopočtu (zpočátku celkem potentní chlápci) ovlivňuje svalový tonus akutněji než předchozí výrobek a spouštějíce As The Angels Reach The Beauty (1999) pochybujete, že vás něco může ještě překvapit. Nepoužíval bych přechodníku, kdybych nechtěl říci, že vaše pochyby padaly na neúrodnou půdu. Nával třech posledních gigantů je to nejpreciznější dráždidlo reproduktorů, k němuž jsem měl tu možnost přičichnout. Scourge Of Malice (2001) předznamenává příchod zabijácké Engraved In Black (2003) a konečně prozatím nejnovější a nejdokonalejší album (N)utopia (2005). Všem doporučuji okamžitý poslech.

Stíny Plamenů - Pokles do temnot kanalizačních hlubin

Byl, nebyl, jeden smrdutý den, kdy si Lord Morbivod (něco o něm si řekneme v recenzi o skupině Trollech) řekl, že jeden projekt (Trollech) mu prostě nestačí. Procházky Plzeňskými kanalizačními stokami, v něm vyvolaly tak silné emoce, takže okamžitě naladil kejtru, potunil efekt a vytvořil propracovaný kanalizační příběh. Samotnou hudbu pak nazval Black metal kanalizačních vod, což je velmi výstižný termín. No dosti bylo keců teď k věci.

V roce 1999 vyšlo první demo skupiny Blackmetalové peklo ve špíně kanalizační vody . Tímto kouskem se nebudeme dlouho zabývat. Jen si řekneme, že se jedná o syrový black metal bez jakýchkoli nápadů či inovací. Album vás pak provede jednoduchým příběhem, jež má za úkol představit vám jednotlivé postavy kanalizačních stok, se kterými se budete v dalších příbězích setkávat. Pan z čistírny(zlo) se zamiluje do čisté Paní z čistírny(dobro) a společně zplodí dva syny. Těmi jsou syn Poklopů a mistr Jímač. Příběh pak pokračuje různými hádkami a spory v rodině, které do ní klid prostě nepřináší.

Toto album představuje začátky skupiny a hledání stylu.Pokud ho vynecháte, prakticky o nic nepřijdete.

Proto se raději podíváme na další kousek Pokles do temnot kanalizačních hlubin . Světlo světa spatřil v roce 2000 a více než překvapil. První píseň drtí mé klouby, mele mou mysl na mouku, jako dva mlýnské kameny. Nechávám se strhnout proudem muziky a potápím se do světa, kde je světlo neznámé. Ano jsem v kanalizačních hlubinách. Hudba jede ve velkém stylu a tempo mě málem utopilo. Kytara neúprosně kvílí. Její barvitý zvuk jsem si ihned oblíbil. Tajemné a chytlavé riffy mě okamžitě sthávají a za prudkého tempa bicích, dopadajících na mé tělo jak krupobití, přivykám mlhavému šeru. Jímka mistra Jímače je rozbitá a překvapivě za to nemůže nikdo jiný, než Paní z vodárny a její družina vyznavačů krista. Bohužel Pán čistírenský je do ní zamilovaný a není schopen zakročit. Proto spouští syn Poklopů zuřivý monolog, ve kterém své vokální dispozice vytáčí do maxima. Ve stejném zuřivém tempu se nese i hudba. Následující píseň jsem očekával poněkud pomalejší. Ale ne ! Schyluje se k válce a zde není místo pro slabé kusy. Každá další píseň vám tedy nabídne solidní nářež a ve vražedném tempu vás strhne, jak voda splachující fekálie, protékající kanalizací. Příběh pokračuje dále a syn Poklopů přizve na posilu Vévodu z Libkanu. Mistr Jímač umírá a teď již procitne i pán Čistírenský. Společně pak vyhlásí válku vodárně, ve které dostane Paní z vodárny poklopem přímo do hlavy. Tím je dílo dokonáno a vše se vrací do normálu.

V tomto projektu musím ocenit nápaditost jednotlivých písní, pač každý vál nabízí nějaký ten špek, který v předchozí písni nenaleznete. Nemusíte se tedy obávat stereotypů. Vražedné tempo vás nakopne a zvedne vám náladu. Při opakovaném poslechu desky se častokrát nachytáte jak trháte údy do rytmu a házíte řepy.

Toto album považuji za vrchol tvorby lorda Morbivoda. Samozřejmě, že následovala další alba, bohužel vysoko nastavenou laťku pokaždé shodily. I přesto stojí za poslech a zmíním se o nich v dalších recenzích.

Projekt Stíny Plamenů měl v počátcích na svědomí pouze lord Morbivod. Sám hudbu vymyslel, nazpíval a nahrál všechny instrumentální linky. Teprve později se skupina rozšířila. Proto vzdávám Morbivodovi veliký hold.

Cradle of Filth - Part 1 - Zlaté časy

Již mnoho vody uplynulo, mnoho duší bylo zprovozeno ze světa a ještě více krve bylo prolito, od doby, kdy jsem poznal kapelu Cradle of Filth. To ráno slunce pro jistotu nevyšlo! Krysy vylezly z kanálů a diskofilní část populace očekávala konec světa. Ano, tento den byl ve znaku Anglické atmosfericko - heavymetalové kapely (mnoho lidí si myslí, že CoF je Black metal, což není pravda!!! Když už něco, můžeme v jejich muzice hledat prvky "Death" metalu a to v uvozovkách doslova!).

V mlze rozpoznávám myš a spouštím Album Principle of evil made flesh. A mým kombem projede mrazivý klávesový dech, podporovaný orchestrem. Daniho ječák spustí a opona se vytahuje. Právě jsme projeli into. Mlžný opar se usazuje a temnota mnou prostupuje. Cítím svůj tep, jak průbojně pulsuje v rychlosti bicích, pomalu, a však jistě se oddávám vražednému tempu kytar, v zádech mě mrazí Daniho ječák. Přichází třetí píseň a mlhou prostupují sluneční paprsky. Na řadu přichází pomalejší a mnohem temnější píseň. Absolutně dokonalé! nemůžu přestat poslouchat! Kytarové riffy sviští, jak tornádo ničící zemi, pohlcující absolutně vše! Ano tato hudba mění svět kolem mě a já musím poslouchat dále. Přichází píseň Iscariot a teď bych mohl atmosféru krájet. Temné klávesové akordy přicházejí a srážejí mě do euforie. Čím dále se prokousávám tímto albem, tím více na mě padá kvalita a propracovanost klávesových pasáží, střídaných bitvou dua kytar. Daniho vokální skřeky, vnímám jako normální řeč, mé oči si pomalu zvykají na temnotu.

Nemohu si tedy pomoci a vrhám se na album Vempire or dark faerytales in Phallustein. Hned první vál mě pohltí. Bicí bijí jak o život. Klávesové pasáže jsou mnohem více propracované a mnohem více prostoru dostává orchestr, který umí navodit neskutečně temnou atmosféru. Celkově vás toto album pohltí natolik, že si ani nevšimnete, jak moc vám tuhne krev v žilách. Vlasy se zježí a vaše tělesná teplota klesne o dobré tři stupně. Místy vám přeběhne mráz po zádech a teprve když deska dohraje, uleví se vám. Ovšem nebojte bude hůř! Záhy zjistíte, že CoF prostě musíte poslouchat stále dokola.

Obě tyto desky jsou považovány za klenot z temné dílny CoF, a proto by neměly chybět ani u vás doma.

Nyní se vrátíme do roku 1992 kdy CoF vydávají své první demo Orgiastic pleasures foul. Jedná se o velmi tvrdý Death metalový nářez, který se neslučuje s pozdějšími díly. Proto byste touto deskou neměli začínat! Doporučuji ji skalním příznivcům CoF a též všem Death metalistům. Jedná se doopravdy o takový metalový skvost.

Tak tímto bychom uzavřeli začátky této skupiny. Osobně musím přiznat, že první CD skupin bývají slabší než pozdější tvorba. Ovšem CoF mě mile překvapili a tuto doměnku nepotvrdili. Uzavírám tedy kapitolu zlaté časy a v dalším dílu se budeme věnovat Vrcholnému období.

Finntroll – finský folk/black

Je kolem půlnoci. Kolem mé hlavy pluje kondenzovaná tma ve viditelných obláčcích a já proklínám chvíle, ve kterých jsem zvažoval, že do temných lesů severního Finska nevstoupím. Vstoupil jsem. Teď kulhám neznámo kam lamentujíce nad vlastní hloupostí, šaty mám roztrhané a tělo od krve. Mé adrenalinem vyšpiclované uši zaslechly šramot kdesi v dáli a starý neoblafnutelný pud sebezáchovy mě okamžitě srazil k zemi. Co mě zde může ještě potkat? Nic horšího, než smrt určitě ne a proto mé nohy začaly napodobovat plazivý pohyb a mé zubožené málem-torzo se počalo přibližovat k oněm zvukům opatrně jako Jeníček a Mařenka k cukrárně. Mezi mnou a spásou nebo krvelačnými predátory zbývá posledních pár stébel trávy a má roztřesená ruka se jich velmi nepřesvědčivě zbavuje…
Obří trollové skandující kolem ohně, opékající se divočák a spousta řevu na celý les. Hostina právě začala.

Tak takhle bych popsal přechod z reálného (nudného) života do světa tónů skupiny Finntroll. Tolik vám náladu nezlepší ani výhra Jackpotu (no možná přeháním). Energie, masivnost, veselost, melodičnost,…jedno propojeno s druhým, nádherná souhra. Příjemné kontrasty. Má slova by byla pouze chválou do vzduchu, osobně doporučuji zkusit na vlastní kůži!

Historie, jak pokaždé opakuji, nikoho nikdy nezajímala a tak jen stručně nastíním dosavadní tvorbu. Demo skupiny se jmenuje Rivfader (1998). Takové odražení do začátku. Většina zde umístěných válů byla překopána do nové verze na jedné z nadcházejících desek. Tato informace nás samozřejmě posouvá k dalším počinům - Midnattens Widunder (1999), na kterých nám Finntroll chtějí naznačit, že dobře vědí co a PROČ hrají. Jaktens Tid (2001) je dalším krokem kupředu. Naproti tomu deska Visor Om Slutet (2003) je jasnou surovou ukázkou melodií a popěvků, ze kterých skupina čerpá, metalových prvků byste se ovšem nedohledali. Pak už jen sled Nattfodd (2004) a konečně nejnovější Ur Jordens Djup (2007). Na nic nečekejte.

Rivfader :

http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/05199/-1998-_Rivfader.rar_23.95MB.html

Midnattens Widunder :

http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/30636/-1999-_Midnattens_Widunder.rar_52.66MB.html

Visor Om Slutet :

http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/20752/-2003-_Visor_Om_Slutet.rar_45.11MB.html

Nattfodd :

http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/68583/-2004-_Nattfodd.rar_65.23MB.html

Ur Jordens Djup :

http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/48127/-2007-_Ur_Jordens_Djup.rar_81.8MB.html

Shaman - Shamaniac

Tato kapela měla jen velmi krátké údobí působnosti, takže se nemůžeme divit, že má na svém kontě pouze dvě alba. Prvním jest Idja(1999) a druhým, jemuž se budeme věnovat, je Shamaniac z roku 2002. Tato kapela je z Finska a nutno říci, že si zvolila velmi přitažlivý a osobitý styl, který mi na folkmetalové scéně chyběl. Celá deska je prostoupena silnými melancholickými zvuky, které střídají veselá libozvučná sóla, doplňovaná metalovými riffy kytary druhé. Velmi záleží, v jaké náladě se právě nacházíte. Pokud Vám totiž není zrovna do zpěvu, první píseň vás zaručeně naladí do pochmurné nálady, kterou vám již ostatní skladby nezlepší. Ovšem pokud je Vám dobře budete za zvuků bubnů poskakovat a zpívat společně s Vokalistou. U vokálů bych se zastavil. Jak již název vypovídá, nedočkáte se textových pasáží, nýbž šamanských písní. Je celkem překvapivé, že právě takovéto tóny přichází z finských vod prostoupených drsným metalem. Zastavil bych se u písně Sugadit, kterou považuji za vůbec nejzdařilejší. Začíná krásnou melancholickou melodií kytary, doplňované dechovým nástrojem woodwind. V zápětí se rozehraje sólová souhra kytar, jejichž rychlost a melodičnost vás okamžitě probere a opět nakopne. Nic netrvá věčně, a tak po chvíli se opět ozve melancholie střídaná hádejte čím? Jak jsem již v úvodu řekl, historie této kapely se nepsala dlouho. Ve skupině došlo k velikým personálním změnám a odklonu od šamanské tematiky spíše k zájmům o přírodu. Tak došlo k přejmenování kapely na Korpiklaani a pod tímto štítem vystupují dodnes.

Vzhledem k zajímavému stylu hudby doporučuji toto album do sbírky každému. Nezáleží na tom jestli posloucháte čistý black, či Ewu Farnou. Tento projekt je na metalové scéně ojedinělý, a proto by něměl chybět ve vaší sbírce !

Diablo Swing Orchestra – Avant-Garde

Bylo nebylo, procházel jsem si ruské fórum a ve stínu DEATHU a RAW BLACKU jsem zahlédl mladě vyhlížejícího zajíčka, Diablo Swing Orchestra s popiskou Avant-Garde a jak jsem obeznámen s hudbou stylu Carnival In Coal, v hlavě zaduněla až překvapivě silná myšlenka „tak to sakra stáhni, když už nic jiného, bude to sranda“. Vnitřní hlas se trošku mýlil, protože navzdory nedávnému vzniku (který se podle skupiny situuje do počátku 16.století, ale známe to – velcí kluci a velká holka si přišli moc obyčejní - realita je kolem roku 2000) je hudba, kterou tito Švédští virtuózové dali do kupy, tak DOKONALE propracovaná a vychytaná, že pro mě na druhou stranu docela neznámý styl nabral úplně jiné úrovně sledovanosti.

Je až neuvěřitelné jak to mohli vůbec dokázat!!! 13 válů a každý o úplně něčem jiném. Jednou nádherné operní zpěvy, v jiném kousku španělské rytmy, pak boogie jakoby ala 60. léta…jen jedno společné. Melodie. Když zavřu oči a pustím si tu směsici tónů jakoby tahaných z klobouku tím nejzkušenějším mágem, přijde mi, že se vznáším v imaginárním hudebním vesmíru, kde tóny hýbou časem a věcmi(samozřejmě dle ne zrovna nejnovějších vědeckých poznatků víme, jak to s vlněním je…) a právě se pokoušejí přeorganizovat můj vetchý, hudebně nezkušený mozeček na vyšší úroveň. Zřejmě se podařilo. Co se týče hudebního cítění, mám od chvíle první zkušenosti s drogou DSO velice VELICE „vyspeedovanou“ laťku vybíravosti muziky dle melodičnosti. No…

Dost už bylo keců „neváhejte a berte“. Skupina se dokopala pouze k skvostu The Butcher's Ballroom (2006) a já jen čekám, kdy se k mým tužbám připojí reálný podklad přípravy druhé desky.

Dimmu Borgir - In Sorte Diaboli

Tak na nové album norských symphonic black metalových borců Dimmu Borgir jsem se opravdu těšil. Aby také ne, když poslední album „Death Cult Armageddon“ z roku 2003 mě svého času naprosto uchvátilo monumentálními skladbami a úžasnou spoluprácí s Pražským symfonickým orchestrem. Z hloubi duše jsem doufal, aby In Sorte Diaboli bylo minimálně stejně dobré. A můžu říct, že mé přání se splnilo.

Hned první skladba The Serpentine Offering dává vzpomenout na zmiňovaného staršího bratříčka úvodní symfonickou pasáží a celkově je mu svou stavbu asi nejpodobnější. Celkově však symfoničnosti ubylo, ovšem to desce nijak nevadí. Vály jako The Conspiracy Unfolds či The Sinister Awakening vás naprosto pohltí a jejich atmosféra je úžasně polapitelná. Zajímavá je i oddychová The Fallen Arises. Temné středověké příbehy v textech doplňuje věru parádní hudba, která se vám zažere bezpochyby hluboko do duše. Občas se vyskytne vskutku zajímavá vokálová pasáž, riffy jsou smrtící, klávesy také. Snad jen Hellhammerovo tepání na kopáky mi občas připomínalo vrtulník, ale jinak se ani jeho hře nedá pochopitelně nic vytknout. A pak to najednou skončí. Celkově tento masakr totiž trvá jen 45 minut což je oproti starším albům trochu zklamání. Ale to nevadí, protože si ho okamžitě pustíte znova. A znova. A myslím, že bude trvat dlouho než se vám ohraje, protože je to zajímavý počin, zářící všemi barvami blacku :).

Můžu tedy bez obav prohlásit, že světlo světa spatřilo další parádní blackové dílko a pokud jste Dimmu Borgir znechuceni kvůli nevydařenému vystoupení na letošním Brutalu, stejně vám toto album musím doporučit, protože je fakt geniální!!!

Ador Dorath – český atmo black/doom/gothic

Zaútočí, roztrhá, přežvýká, spolkne a vyzvrací, navzdory předpokladům, plného energie. To s Vámi udělá hudba české převážně blackové skupiny Ador Dorath. Je až neuvěřitelné, co za dokonalost dokáže zplodit prostá lidská mysl. Sám jsem Adůrky poznal na Brutal Assaultu jeden a půl roku zpátky, kde vystupovali dlouho po půlnoci a kamarád mě DONUTIL si na ně počkat. Dodnes mu za tento nátlak vděčím.

Jakmile ULTRAcharismatický šílenec Ivoš Doseděl vstoupil na podium spolu s Kamilem Pfefferem (kytara), Martinem "Prckem" Roženkem (klávesy a synthetizátory), Kamilem Kottkem (basa), Zdeňkem Čepičkou (bicí) a v neposlední řadě s přenádhernou zpěvačkou disponující ještě nádhernějším hlasem - Lenkou Machovou, upadl jsem do 45ti minutové euforie (kterou zpozoroval asi každý – z ruky mi vypadlo pivo, cigareta z úst a spodní čelist z obličeje…), z níž jsem se vzpamatovával ještě týden. Výkřik Ubique Daemon! a ….

Neuvěřitelné! Kytarová sóla špičková, skloubení Ivošova blackového ječáku s Lenčiným operním zpěvem dokonalé a zasazení kláves totálně precizní! Vše do sebe zapadá, tisíce zdrcujících prvků sešitých s chirurgickou přesností! Emoce pracující na maximum, mráz v zádech….každou notou jsem byl brutálně znásilňován. Dodnes se požitky ze zpuštění kteréhokoli z jejich válů dají přirovnávat k onanii. Tolik koncertů uběhlo, tolik zkušeností v hudebním světě jsem získal, ale tak intenzivní zážitky (z hudby) jsem už znova neprožil. Bylo to moje poprvé…a to je jenom jednou. Fakt to zkuste. A to tak, že hned!

Skupina je poměrně mladá a proto světlo světa zahlédli ZATÍM jen dva sourozenci : Adon Nin Edeleth Ador Dorath (2002) a Symbols (2005). Nebudu vám od nich nic konkrétního doporučovat, protože co vál, to skvost!

Založení Webu

Tak jsme se po dlouhé době nicnedělání a kecání kolem nového webu konečně dokopali k vytvoření vlastních stránek, a tímto se tedy navěky odlučujeme od nefunkční DSd musik sekce, poněvadž ta byla prostoupena neaktivním přístupem a zastíněna přednostní funkcí klanu progamingem. Tímto děkujeme DSd klanu za podporu. Pevně věříme, že samostatné stránky se budou lépe propagovat a snadněji si získají podporu, kterou nám můžete zajistit i VY (!) tím, že o tomto webu dáte vědět svým známým. Tak to by bylo k úvodu a časem se můžete těšit na recence z metalových vod !