Satyricon - Norský black

Skandinávská část Evropy se zdá býti branou do pekel. Právě se tu zrodil Black metal a v záři obrácených křížů vidím drsnou a neúprosnou přírodu. V polích místo strašáků rozlámaný Death metalista nachází se! Davy lidí neúprosně zapalují kostely a kněží obráceni v modlitby sténavě křičí!!! Jsme v zemi, kde je kříž nepřítelem, okupantem a utlačovatelem! Asi jako komunisti kdysi u nás. Ano přesně tak! Tento ubohý národ, jež měl svá božstva, svou hrdou vikingskou minulost a slávu do nebes se tyčící, se nyní klaní před křížem. Není tedy divu, že se k moci dostává poměrně drsný styl, kde je místo pro emoce!! Zde se rodí neměný black metal, který je od celého světa odlišný a dá se říci, že nejlepší.

U zrodu měla tu čest být i kapela Satyricon, která se ale nepodílela na hrůzných věcech, jež páchali ostatní skupiny. A teď bacha aby vám nevypadlo cigáro z huby. Stálými členy skupiny jsou pouze Satyr disponující tvrdým škehotavě šeptavým vokálem a drtícím všechny struné nástroje. Druhým je Frost, který si vzal na starost bušení do popelnic.

Skupina dlouho hledala styl kterého by se držela, a proto světlo světa spatřilo sedm dem, než jsme se dočkali konečně nějakého oficiálního masa (skupina dříve vystupovala pod jménem Eczema). Tím se v roce 1993 stává Dark medieval times. Tento flák masa skupina dokonale propekla a předvedla se jako mistr kulinářského řemesla. Tyhle vály vás dostanou! Nejdříve chytnete tempo a necháte se drtit překvapivými změnami riffů. Pak přijde druhá píseň Dark medieval times, a valí se na vás drsnost skloubená s propracovaností. Ošem v polovině písně vám vypadne huba z pantů !!!

Takže si jí v klidu vraťe tam, kam patří a v klidu poslouchejte dál. Ano v druhé půlce se rozjedou husté vybrnkávačky, neskutečně ladící a děsně návykové. Pro jistotu příště dejte tudle píseň do playlistu 3x. Když píseň skončí nezoufejte tohle dílo graduje. Takže podobných špeků naleznete víc než dost. Stačí se jen posadit na vlnu hudby a nechat se nést. Jak se deskou probíráte dále, objeví se časem zapojení kláves (varhanů). A to jste již v prdeli. Všude kolem vás to žije! Stromy ohýbají větve v rytmu hudby, vaše chůze chytne spád a vy jen řvete Satyricooooooon !!!

Pokud si tendle black pustíte, nemůže vás nikdy naladit do špatné nálady. Protože nastavené tempo a efektně potuněné kejtry to prostě nedovolí !

Ve stejném duchu se nese druhá deska vydaná v roce 1994 The Shadowthrone. Oproti prvnímu kousku je trochu náročnější na poslech, takže si jí musíte nejdřív trochu omakat. Hned jak se zabydlíte, tak na ní nedáte dopustit. Klávesy dostávají více prostoru, melodie jsou vymakanější a vy opět upadáte do světa Satyriconu. Posloucháte si takhle drsné kytarové riffy, střídané geniálním tokem klávesových akordů, jež si v této muzice žijí svým životem a prostě zapadají. Zajímavé jsou pak pocity, které to ve vás zanechá. Mozek začne chvíli myslet nad životem, ale to už je zpět kejta a jedeme dál.

Klasickou identitu kapely uzavírá deska z roku 1995 The Forest is my throne, která je nově vydané druhé demo kapely.

Pak na řadu přichází další placky a skupina podstatně mění styl. Charakteristický zvuk kytar byl přiostřen a zdrsněn. I vokální podání dosáhlo drsnějšího podání. Placka od placky se liší pojetím a jisté je jen jedno - Satyricon patří mezi nejlepší v oboru!! Opět se tu setkáváme se změnami tempa a riffy, často se měnící, nás nutí nad hudbou přemýšlet. Tu a tam se mihne úchvatná vybrnkávačka, ta bohužel již nedostává takový prostor.

Chválit zde každou desku nemá smysl. Prostě to sosněte vše, poněvadž každá placka má nápad a od předchozích se liší, takže si nikdy nemůžete stěžovat na nějakou ohranost (snad jen trochu bicí, bijí stále stejně). V roce 1996 tedy přišla na svět Nemesis Divina, s bombou Mother north (doporučuji si stáhnout videoklip). V roce 1999 přichází Rebel extravagnza. V roce 2004 pak Volcano a opět o dva roky později (jsme v roce 2006 pozn. red.), inovacemi prošpikovaný Now Diabolical

Jenže.... tohle není vše !!!!!!!
Satyricon si drží vysoké tempo a stíhá jet ještě své projekty mimo hlavní linii, v různých experimentech. Ty se božsky daří a vy prosíte o další porci, jak hladové dítě, kterému nestačil oběd. Jedná se o předělávky starších písní, ale najdou se i nové kousky.

Když jsem slyšel Megiddo z roku 1997 málem jsem se posral. To je bomba!! Do hry se zapojují syntetizátory a místy nevíte jestli se chlapci nezbláznili a nejedou techno! Nebojte, nejedou ho naopak drtí úchvatný black! A vy tleskáte dojetím z kvalitního projektu!

V roce 1999 se objevuje Intermezzo II, jež je opět kvaltiní blackovou deskou, která ve vaší sbírce nesmí chybět.

Posledním počinem je Ten Horns - Ten Diadems, Který nabídne předělávky starších hitů (je takovým menším best off).

Závěrem bych snad jen dodal, že Satyricon se objeví letos na Brutal Assaultu. Takže je nepropásněte!

Graveworm – Italský melodic black

Odkud to vzít? Už pět různých začátků této recenze bylo smazáno, protože – přiznávám se – nemám nejmenší potuchy, za který konec chytit popis drtivosti a hutnosti skupiny „hrobních červů“. Melodický black má mnoho podob, to zajisté většina z nás ví. Chrčení Sorath je o něčem úplně jiném, než vybrnkávání Catamenie atd. Proto mě docela jímá zlost, že máme tolik v oblibě metal škatulkovat (a když už škatulkujeme, měli bychom mít více škatulek).

Jakmile se zakousnete do rajského jablka skladeb nadprůměrně chytlavých Italů, okamžitě ucítíte přítomnost Hada-pokušitele, který se vás samozřejmě nepokouší oklamat, nýbrž nabízí těch nejlepších kousků ze svého skladu Hříchů :-). Ale všichni už máme plné zuby biblických motivů z autobusových a vlakových nádrží, takže přejdu k té trošce objektivních informací, kterými disponuji. Ďábelské melodie tvoří 6-ti členný tým odborníků (a jedné odbornice) své profese. Já sám nazývám Graveworm dokonalým příkladem tzv.“evoluční skupiny“. Pokud se sami podíváte na první (bezejmenné) demo vydané ’97, poznáte, že jejich styl je neměnný, ovšem placka od placky vypracovanější. Nebo stejného roku vydané EP Eternal Winds. Bez ostýchání vaše sluchové ústrojí identifikuje silně melodické prvky, avšak nemáte ani ponětí, co vás ještě čeká. When Daylight's Gone vydané roku 1998 již zaznamenává výraznější krok kupředu a frontman Stefan Fiori dává jasně najevo, že on nebude tvořit nějaké tuctovky. Underneath The Crescent Moon zase stejného letopočtu (zpočátku celkem potentní chlápci) ovlivňuje svalový tonus akutněji než předchozí výrobek a spouštějíce As The Angels Reach The Beauty (1999) pochybujete, že vás něco může ještě překvapit. Nepoužíval bych přechodníku, kdybych nechtěl říci, že vaše pochyby padaly na neúrodnou půdu. Nával třech posledních gigantů je to nejpreciznější dráždidlo reproduktorů, k němuž jsem měl tu možnost přičichnout. Scourge Of Malice (2001) předznamenává příchod zabijácké Engraved In Black (2003) a konečně prozatím nejnovější a nejdokonalejší album (N)utopia (2005). Všem doporučuji okamžitý poslech.

Stíny Plamenů - Pokles do temnot kanalizačních hlubin

Byl, nebyl, jeden smrdutý den, kdy si Lord Morbivod (něco o něm si řekneme v recenzi o skupině Trollech) řekl, že jeden projekt (Trollech) mu prostě nestačí. Procházky Plzeňskými kanalizačními stokami, v něm vyvolaly tak silné emoce, takže okamžitě naladil kejtru, potunil efekt a vytvořil propracovaný kanalizační příběh. Samotnou hudbu pak nazval Black metal kanalizačních vod, což je velmi výstižný termín. No dosti bylo keců teď k věci.

V roce 1999 vyšlo první demo skupiny Blackmetalové peklo ve špíně kanalizační vody . Tímto kouskem se nebudeme dlouho zabývat. Jen si řekneme, že se jedná o syrový black metal bez jakýchkoli nápadů či inovací. Album vás pak provede jednoduchým příběhem, jež má za úkol představit vám jednotlivé postavy kanalizačních stok, se kterými se budete v dalších příbězích setkávat. Pan z čistírny(zlo) se zamiluje do čisté Paní z čistírny(dobro) a společně zplodí dva syny. Těmi jsou syn Poklopů a mistr Jímač. Příběh pak pokračuje různými hádkami a spory v rodině, které do ní klid prostě nepřináší.

Toto album představuje začátky skupiny a hledání stylu.Pokud ho vynecháte, prakticky o nic nepřijdete.

Proto se raději podíváme na další kousek Pokles do temnot kanalizačních hlubin . Světlo světa spatřil v roce 2000 a více než překvapil. První píseň drtí mé klouby, mele mou mysl na mouku, jako dva mlýnské kameny. Nechávám se strhnout proudem muziky a potápím se do světa, kde je světlo neznámé. Ano jsem v kanalizačních hlubinách. Hudba jede ve velkém stylu a tempo mě málem utopilo. Kytara neúprosně kvílí. Její barvitý zvuk jsem si ihned oblíbil. Tajemné a chytlavé riffy mě okamžitě sthávají a za prudkého tempa bicích, dopadajících na mé tělo jak krupobití, přivykám mlhavému šeru. Jímka mistra Jímače je rozbitá a překvapivě za to nemůže nikdo jiný, než Paní z vodárny a její družina vyznavačů krista. Bohužel Pán čistírenský je do ní zamilovaný a není schopen zakročit. Proto spouští syn Poklopů zuřivý monolog, ve kterém své vokální dispozice vytáčí do maxima. Ve stejném zuřivém tempu se nese i hudba. Následující píseň jsem očekával poněkud pomalejší. Ale ne ! Schyluje se k válce a zde není místo pro slabé kusy. Každá další píseň vám tedy nabídne solidní nářež a ve vražedném tempu vás strhne, jak voda splachující fekálie, protékající kanalizací. Příběh pokračuje dále a syn Poklopů přizve na posilu Vévodu z Libkanu. Mistr Jímač umírá a teď již procitne i pán Čistírenský. Společně pak vyhlásí válku vodárně, ve které dostane Paní z vodárny poklopem přímo do hlavy. Tím je dílo dokonáno a vše se vrací do normálu.

V tomto projektu musím ocenit nápaditost jednotlivých písní, pač každý vál nabízí nějaký ten špek, který v předchozí písni nenaleznete. Nemusíte se tedy obávat stereotypů. Vražedné tempo vás nakopne a zvedne vám náladu. Při opakovaném poslechu desky se častokrát nachytáte jak trháte údy do rytmu a házíte řepy.

Toto album považuji za vrchol tvorby lorda Morbivoda. Samozřejmě, že následovala další alba, bohužel vysoko nastavenou laťku pokaždé shodily. I přesto stojí za poslech a zmíním se o nich v dalších recenzích.

Projekt Stíny Plamenů měl v počátcích na svědomí pouze lord Morbivod. Sám hudbu vymyslel, nazpíval a nahrál všechny instrumentální linky. Teprve později se skupina rozšířila. Proto vzdávám Morbivodovi veliký hold.

Cradle of Filth - Part 1 - Zlaté časy

Již mnoho vody uplynulo, mnoho duší bylo zprovozeno ze světa a ještě více krve bylo prolito, od doby, kdy jsem poznal kapelu Cradle of Filth. To ráno slunce pro jistotu nevyšlo! Krysy vylezly z kanálů a diskofilní část populace očekávala konec světa. Ano, tento den byl ve znaku Anglické atmosfericko - heavymetalové kapely (mnoho lidí si myslí, že CoF je Black metal, což není pravda!!! Když už něco, můžeme v jejich muzice hledat prvky "Death" metalu a to v uvozovkách doslova!).

V mlze rozpoznávám myš a spouštím Album Principle of evil made flesh. A mým kombem projede mrazivý klávesový dech, podporovaný orchestrem. Daniho ječák spustí a opona se vytahuje. Právě jsme projeli into. Mlžný opar se usazuje a temnota mnou prostupuje. Cítím svůj tep, jak průbojně pulsuje v rychlosti bicích, pomalu, a však jistě se oddávám vražednému tempu kytar, v zádech mě mrazí Daniho ječák. Přichází třetí píseň a mlhou prostupují sluneční paprsky. Na řadu přichází pomalejší a mnohem temnější píseň. Absolutně dokonalé! nemůžu přestat poslouchat! Kytarové riffy sviští, jak tornádo ničící zemi, pohlcující absolutně vše! Ano tato hudba mění svět kolem mě a já musím poslouchat dále. Přichází píseň Iscariot a teď bych mohl atmosféru krájet. Temné klávesové akordy přicházejí a srážejí mě do euforie. Čím dále se prokousávám tímto albem, tím více na mě padá kvalita a propracovanost klávesových pasáží, střídaných bitvou dua kytar. Daniho vokální skřeky, vnímám jako normální řeč, mé oči si pomalu zvykají na temnotu.

Nemohu si tedy pomoci a vrhám se na album Vempire or dark faerytales in Phallustein. Hned první vál mě pohltí. Bicí bijí jak o život. Klávesové pasáže jsou mnohem více propracované a mnohem více prostoru dostává orchestr, který umí navodit neskutečně temnou atmosféru. Celkově vás toto album pohltí natolik, že si ani nevšimnete, jak moc vám tuhne krev v žilách. Vlasy se zježí a vaše tělesná teplota klesne o dobré tři stupně. Místy vám přeběhne mráz po zádech a teprve když deska dohraje, uleví se vám. Ovšem nebojte bude hůř! Záhy zjistíte, že CoF prostě musíte poslouchat stále dokola.

Obě tyto desky jsou považovány za klenot z temné dílny CoF, a proto by neměly chybět ani u vás doma.

Nyní se vrátíme do roku 1992 kdy CoF vydávají své první demo Orgiastic pleasures foul. Jedná se o velmi tvrdý Death metalový nářez, který se neslučuje s pozdějšími díly. Proto byste touto deskou neměli začínat! Doporučuji ji skalním příznivcům CoF a též všem Death metalistům. Jedná se doopravdy o takový metalový skvost.

Tak tímto bychom uzavřeli začátky této skupiny. Osobně musím přiznat, že první CD skupin bývají slabší než pozdější tvorba. Ovšem CoF mě mile překvapili a tuto doměnku nepotvrdili. Uzavírám tedy kapitolu zlaté časy a v dalším dílu se budeme věnovat Vrcholnému období.

Finntroll – finský folk/black

Je kolem půlnoci. Kolem mé hlavy pluje kondenzovaná tma ve viditelných obláčcích a já proklínám chvíle, ve kterých jsem zvažoval, že do temných lesů severního Finska nevstoupím. Vstoupil jsem. Teď kulhám neznámo kam lamentujíce nad vlastní hloupostí, šaty mám roztrhané a tělo od krve. Mé adrenalinem vyšpiclované uši zaslechly šramot kdesi v dáli a starý neoblafnutelný pud sebezáchovy mě okamžitě srazil k zemi. Co mě zde může ještě potkat? Nic horšího, než smrt určitě ne a proto mé nohy začaly napodobovat plazivý pohyb a mé zubožené málem-torzo se počalo přibližovat k oněm zvukům opatrně jako Jeníček a Mařenka k cukrárně. Mezi mnou a spásou nebo krvelačnými predátory zbývá posledních pár stébel trávy a má roztřesená ruka se jich velmi nepřesvědčivě zbavuje…
Obří trollové skandující kolem ohně, opékající se divočák a spousta řevu na celý les. Hostina právě začala.

Tak takhle bych popsal přechod z reálného (nudného) života do světa tónů skupiny Finntroll. Tolik vám náladu nezlepší ani výhra Jackpotu (no možná přeháním). Energie, masivnost, veselost, melodičnost,…jedno propojeno s druhým, nádherná souhra. Příjemné kontrasty. Má slova by byla pouze chválou do vzduchu, osobně doporučuji zkusit na vlastní kůži!

Historie, jak pokaždé opakuji, nikoho nikdy nezajímala a tak jen stručně nastíním dosavadní tvorbu. Demo skupiny se jmenuje Rivfader (1998). Takové odražení do začátku. Většina zde umístěných válů byla překopána do nové verze na jedné z nadcházejících desek. Tato informace nás samozřejmě posouvá k dalším počinům - Midnattens Widunder (1999), na kterých nám Finntroll chtějí naznačit, že dobře vědí co a PROČ hrají. Jaktens Tid (2001) je dalším krokem kupředu. Naproti tomu deska Visor Om Slutet (2003) je jasnou surovou ukázkou melodií a popěvků, ze kterých skupina čerpá, metalových prvků byste se ovšem nedohledali. Pak už jen sled Nattfodd (2004) a konečně nejnovější Ur Jordens Djup (2007). Na nic nečekejte.

Rivfader :

http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/05199/-1998-_Rivfader.rar_23.95MB.html

Midnattens Widunder :

http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/30636/-1999-_Midnattens_Widunder.rar_52.66MB.html

Visor Om Slutet :

http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/20752/-2003-_Visor_Om_Slutet.rar_45.11MB.html

Nattfodd :

http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/68583/-2004-_Nattfodd.rar_65.23MB.html

Ur Jordens Djup :

http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/48127/-2007-_Ur_Jordens_Djup.rar_81.8MB.html