Brutal assault vol. 12 - report 1

Naše redakce měla tu čest, zůčastnit se velkolepé přehlídky metalových kapel. V několika reportech v tohoto festu, Vám nastíníme průběh akce, očima nezávislých reporterů. První pohled je tu! Tak se do něj ihned pusťte a prosím zanechte i nějaký ten komentář! Děkuji. Oficiální page naleznete zde

Organizace :

Ačkoli pořadatelé zajisté věnovali mnoho času přípravě, podcenili návštěvnost. Vzhledem k tomu, že jsem viděl na lístku i číslo 8 253, troufám si odhadovat celkovou náštěvnost kolem 12 000 lidí. A na takovýto počet 4 sprchy a cca 40 wc rozhodně nestačilo. Prostorná paseka, vymezená pro kempování, praskala ve švech a tvořily se tu i jiná ležení. V kempu nebyly žádné odpadkové koše a EKO pytel, jež každý dostal na své odpadky rozhodně neplnil svou funkci. Proto se ihned kempoviště přeměnilo ve smetiště a pronikavý smrad, který bylo možno dokonale cítit poslední den, by ubil i vola. V areálu byla situace jiná. Vždy po skončení programu naběhla uklízecí četa a areál dokonale vyčistila. Bohužel první den značně podcenila, a tak se odpadková vůně prolínala se spocenými těly návštěvníků po celý den druhý. Co se týče stravování byl areál v celku dobře zajištěn. Jen jsem tam postrádal více místa k sezení a vzhledem k tomu, že jsem našel krytý přístřešek, jež mohl být lavicemi zaplněn, musím i zde konstatovat nedostatek. Od dvoustagového jeviště jsem si sliboval vysokou kvalitu zvuku. Bohužel opak byl pravdou. A tak místy požitek z vystoupení kazila právě tato složka. Jinak musím v celku nový areál pochválit (neviděl jsem sice nikdy starý pozn. aut.).

Kapely :



Saturnus :

Dánský Doom předvedl velkolepou podívanou, jež dostala publikum ihned do varu. Nádhedná chytlavá melodie sól a barvytý zvuk, prostupoval sluchovým ústrojím každého posluchače a nutil jej vlnit se v rytmu tónů. Bicí zněly úchvatně a dokonce byla slyšet i basa. Bohužel jsem nějak nikde nepostřehl Doom metal. Znělo mi to spíše jako Heavy, což mohlo být způsobeno tím, že jsem Saturnus slyšel poprvé, ne ovšem naposled. Recenzi na tento velkolepý projekt můžete očekávat bzry.

Hned po skončení této podívané nastal čas přemístit se na Belphegor. Nevím byl-li to záměr představitelů, či špatné nazvučení, ale slyšel jsem pouze silové akordy a nádhené bicí. Ať tak, či onak jejich koncert byl pro mě velikým zážitkem. Smysl pro rytmiku mě uchvátil a na bicích jsem doslova ujížděl.

Poslouchalo se dál a čas ubíhal. Po návštěvě několika dalších kapel nastal čas pro české Root, Kteří rozjeli své vystoupení ve velikém stylu. Bigboss se letos neopil a jeho vokální přednes byl dokonalý. Trochu úsměvně působilo načtení textu a jeho následná interpretace. Ashok se opět vytáhl neskutečnými sóly a nový bubeník kapely nezaostával. Píseň pro Satana a 666, ze starého alba zjevení, uvedly publikum do varu a snad každý zpíval. Show byla umocněna pyrotechnickými efekty a skvělou světelnou kompozicí.

Jako poslední kapela prvního dne, vystoupila finská smečka Ensiferum. Světelná show prolínající blankytnou modř s fialovou barvou, dávala předzvěst úžasnému vystoupení. A taky že tomu tak bylo. Vály typu Victory song, vzbuzovaly euforické dojmy a všichni vychutnávali propracovanost muziky. Sóla opět špičková a hudba nádherně melodická. Jedinou vadou na kráse byly poněkud špatně ozvučené klávesy.

Druhý den na nás čekala česká bandička Ador dorath, na kterou se sešel poměrně veliký kotel. Bohužel špatné ozvučení zkazilo výsledný dojem. Klávesy prakticky nebyly slyšet a pokud ano tak falešně. Špatný mikrofón lenky místy vyluzoval z jejího hrdla patóny. Jinak byla show dokonalá Ivošův vokál jako obvykle nezklamal. Kytary drtily struny a nám nezbývalo nic jiného, než se zaposlouchat do nich.

Dánský moderní metal v podání Mnemic, jsme šli více méně jen shlédnout. Ovšem ukřičený vokál a mocné tóny kytar, nás naprosto strhly. Vzhledem k paření redakce v kotli nemůžu přesně popsat zvuk jednotlivých nástrojů, nýbž mohu jen konstatovat, že představení bylo značně dobré.

Večerní představení bylo v režii soulfly, a tak redakce držela přední místa právě u tohoto stage, čímž nám unikla zajisté velkolepá show skupiny Pain, jejíž tóny dopadaly k našim sluchovodům a my proklínali pořadatele za špatný plán večera. Na Soufly přišli snad všichni, a tak jsme bili namačkáni jeden na druhého. Čerstvý vzduch byl masou lidí okamžitě zkonzumován a nám nezbývalo nic jiného, než se spokojit se zkaženým. To už byl ale Max na pódiu a řež začínala. Písně jako Eye for an Eye či Prophecy strhly dav v nekončící pařbu a já se propadl o několik řad dozadu. Z této pozice jsem se mohl více věnovat hudební složce vystoupení. Kytary válely neskutečně chytlavě. Bicí držely rytmus a samozřejmě sázely jedno překvápko za druhým. Bohužel Max se místy na zpěv vysr.. a píseň odmluvil. Součástí představení byly i vály Sepultury, a tak jsme si vychutnali i Roots či Refuse,resist. Jaké bylo mé překvapení, když Soulfly skončili a na druhém pódiu čekal úctyhodně veliký dav, na Gorgoroth. V očekávání velkolepé show tedy infiltuji kotel a začínám pařit. Bohužel k mému zděšení, je zvuk absolutně neposlouchatelný a var v publiku pomalu ustává. Postupem času se to trochu lepší, ale bohužel tohle se nepovedlo.

Trochu znechucený vyrážím na závěr dnešního dne, na mou oblíbenou norskou kapelu Enslaved. A velkolepá show mě opět dostává do rytmu. Klávesy opět nezní tak, jak by měly. To ale nevadí. Tempo kytar je přesně tam kde má být a vybrnkávačky, melodičnost a úžasný vokál nutí mé srdce plestat. Tak nějak má koncert vypadat.

Poslední den naše redakce poněkud vypustila, a tak nabíháme do kotle až na Die apokalyptischen reiter. Od němců jsem toho moc neočekával, ovšem naprosto mě překvapili. Muzika místy připomínající Rammstein, se strhává ve velkolepé představení. Kytary zní velmi melodicky a klávesy dodávají na atmosféře. Vokál nezní špatně a hlavně Pan vokalista ví, jak publikum dostat do varu. Proto si zve na pódium slečnu z davu, s níž na jevišti předvádí různé kreace. Nakonec ji chudinku zavře do klece k úchylnému klávesákovi, kde stráví zbytek představení. Ihned potom zve na pódium další dva maníky, jejichž úkolem je nastoupit do gumových člunů a úkolem publika přenést je ke zvukařům a zpět. Nedovedete si představit ty držkopády.

Poslední kapelou, kterou zde zmíním, je mnou nejvíce očekávaný Satyricon. Opět držím přední řady a proklínám pořadatele, poněvadž vedle hraje skvělý Vader, na který bohužel nemohu. Čas čekání si krátím pohledem na nedalekou bitku o přední místa. A je to tu! Satyr Nastupuje a spouští! Co je ? Kde se stala chyba ? Nic neslyšíme! Jen občas se ozve Satyrův vokál. Kytary hrajou, basa též a bicí .... Bohužel nic neslyšíme! "A je to v prdeli", říkám normálním hlasem. V tom tichu ovšem byl můj projev slyšet mnohem dále než jsem očekával. Mnoho fanoušků mi tedy přizvukuje, když tu je repro soustava nahozena a my začínáme pařit. Satyricon opět nezklamal. Úctyhodná melodičnost, drsný vokál, skvělé bicí a komunikace s fanoušky tvoří z představení nepopsatelný zážitek. Tracklist obsahuje hlavně vály z Now, diabolical a staršího bratříčka volcano. Je mi jasné, že song Dark medieval times se konat nebude. Nezoufám ale, poněvadž jsem uchvácen nádhrenou muzikou. Závěrečný vál Mother north, na který se všichni těšili, se moc nezdařil. Představitelé jej jaksi naspeedovali, a tak zněl dvakrát rychleji než měl. Navíc značně zvukaři přidali na volume a já si musím zacpat uši, abych neohluchnul. Tím má návštěva Brutalu končí a já obšťastněn solidní porcí metalu odjíždím zpět domů, podělit se o pár řádků s Vámi. Škoda, že za dva měsíce není Brutal opět.

Závěrem k BMhole. V září rozjíždíme opět dvě recenze v rozmezí 14 dnů. Jednáme s dalším reporterem o připojení se k nám. A málem bych Vám zapoměl sdělit, že bmhole přivítala v řadách redakčních, nového reportera občasníka. Těšte se tedy na jeho občasné příspěvky!

Agalloch - Atmosférický folk metal z Ameriky

Také vás to upoutalo, jako mě před několika měsíci, že existují i jiná spojení, než folk – severoevropské země? Nejste zvědaví, jak může kontinent plivající HC, GC a Death najednou otevřít zadní dvířka a potajmu vpustit do uspěchaného světa folkového aligátora jménem Agalloch? To já rozhodně byl a má dychtivost se vyplatila.

Agalloch je plodný hudební kvartet pohansky pohlížející na život silně neamerickým způsobem, což je vzhledem k jejich původu velkou výjimkou. Od roku 1995 zapsali přírodopěvci do svého notýsku tvorby přes deset holčiček (různé kompilace, splity, atd.), ale já vybral šest z nich, jimž se zde budu věnovat.

Začněme hezky od dema, ať v tom nemáme nepořádek. From Which Of This Oak (1997) nepřeslechnutelně volá po pozornosti folk-blackových fandů. Kvalita prvotiny (jak zvuková tak hudební) se řadí mezi špičkové melodické počiny. Další krasavice k pohledání se objevuje o dva roky později - Pale Folklore (1999). Žádný „brutální nářez“, ale příjemný, uklidňující folkový metal doprovázený zastřeným mírným blackovým chrčákem. Další dva roky se pracuje na novém modelu dokonalosti a tím je čtyřskladbové pokračování dosavadní tvorby Of Stone, Wind And Pillor (2001) – ústřední folkblacková „balada“, dva ryze folkové meditační vály a cover skupiny Sol Invictus (anglický neofolk). Opravdovou lahůdkou je stodeseti minutová The Mantle (2002), která spojuje pojmy METAL a KLID neskonale bizarním způsobem. Zavřete oči a uvidíte procházku po pěšince obklopené obrovskými smrky a modříny, uvidíte bezpečí vyznačené cesty, ale v pozadí náhle ucítíte stálou hrozbu nevypočitatelného lesa a ve vás se vzedme ten praprapředek, který na všecky hrozby kašlal a pobíhal divoce za potravou zanechávaje vlastní zašmodrchaný vlas na větvích všude okolo, ne proto, aby ho mohl vystopovat medvěd grizzly, ale proto, že mu to bylo jedno. Obraznost hudby Agalloch se z vyprávění jen těžko chápe. Posuneme se k EP Tomorrow Will Never Come (2003), které jsem vybral především kvůli ústřednímu válu. Folkový song na pozadí doprovázený řečí velmi vystresovaného člověka zabývajícího se, v porovnání s hudbou v popředí, dosti malichernými hloupostmi. Doporučuji mrknout na text. No a konečně má nejoblíbenější, doposud nejnovější slečna Ashes Against The Grain (2006). Folk metalový Grand Canyon směle se rovnající Korpiklaani nebo Finntroll.

Asgaard – polský gothic black

Ne, nemusíte se strachovat ani utíkat do koupelny zkontrolovat, zda vás někdo nezdrogoval, je to opravdu Polsko, země deathu zaslíbená, které zplodilo skupinu démonických, goticky oděných hudebníků. Kdyby tomu tak bylo před pěti sty lety, zřejmě bychom se o tom nedočetli ani v kouzelných Knihovnách všech tajemství, neboť do posledního by si své jediné okamžiky slávy prožili na hranici. Ovšem u zrodu skupiny Asgaard byl kalendář a ten dával lidstvu obezřetně znát, že píše se rok 1994.

Pokud chcete po (pro některé z vás) delší odmlce vdechnout zatuchlý vzduch třináctého století, čili téměř plynnou krev, pak by na sebe volba mnou doporučované rarity neměla nechat dlouho čekat. Ostatně já sám jsem Asgaardy vyštrachal z temných koutů harddisku jen proto, že se mi zastesklo po skloubení magie a síly, gothicu a blacku.

Hlavním řvounem 6ti členné kapely je Przemysław Olbryt, pěveckými ambicemi povznesený polský guru, který vás rád potahá za nos, když za brutálním deathovým-blackovým chrčákem začne s nádechem doomu zpívat o milostném dobrodružství divoženek z tajemné říše sexu. Každý rád zažijeme občasná příjemná překvapení a poslech Asgaard je cestou ke splnění pravidelné denní dávky. Podíváme se do historie ke dni vzniku skupiny, abychom zjistili, že už na demu Excellent Darkness Art (1997) přemýšlí o budoucnosti a navrhují, jak by tak asi mohla dopadnout diskuze o Charlesi Darwinovi v jazyce not. No a hned s prvním kouskem When The Twilight Set In Again (1998) přichází strhnutí šátku z poličky a Asgaard se nám ukazují v celé své kráse. S každou další deskou (přiložena kompletní diskografie) dochází k posunu vpřed, ovšem které období jejich tvorby se vám bude nejvíce líbit si netroufám ani tipovat. Já osobně mám rád jejich novější počiny. Takže stahujte.

Korpiklaani - Folkový nářez

Před pár týdny jsem zapíchl dýku do země, když jsem "velehubil" skupinu
Shaman. Jak jsem již onehdy upozorňoval, drsné stezky života rozdělily skupinu a změny v sestavě byly nevyhnutelné. Pohnutek k tomuto kroku bylo více, bohužel ty které prosákly na veřejnost a tradují se po světě, jsou značně neuspokojivé. Nebudeme chodit kolem horké kaše a raději si řekneme, že za nitky tahal kápo Jonne Järvelä's (vokály, kytara), kterého jednoho dne napadlo, že by skupina mohla změnit svůj styl.

Inu netrvalo dlouho a na Finské scéně se objevila staronová kapela Korpiklaani, která začala pěstovat Folk metal. Jejich první album spirit of the forest, překvapilo snad i toho největšího odpůrce změny. Strhující konzert začíná písní Wooden pints, kterou Vám nabízím v úvodím videu. Hned první kontakt napoví, že první housle zde hraje viola. Pokud jste si doteď mysleli, že tento nástroj patří do muzea, ba dokonce jste nevěděli co to viola je, věřte, že nyní budete tento nástroj uctívat jako modlu. Mág HITTAVAINEN obsluhující ještě nástroje jouhikko a woodwinds, pro Vás připravil violový ráj. Ať se jedná o doprovody či sóla, nebudete dojetím moci dýchat a při každém kontaktu strun se smyčcem, budete aplaudovat ve stoje, i kdyby jste právě vykonávali potřebu na WC. Společně s violou se o prim dělí kytary. Silové akordy nabídnou rockový, místy metalový tón a špičková sóla, spolěčně s božskými vybrnkávačkami, vás dostanou do nirvany. Hudba zní jako procházka krásnou finskou přírodou. Tu pastvina, tu prosluněný les, tu stará knajpa, tu se točí pivo. Bicí jsou doplněny o starý nástoj Djembe a společná hra jim prospívá. Nečekejte ale žádné bubnové umění! Nepochybuji sice o skilu představitele kopáků, zde bicí tvoří hlavně doprovody. Každopádně jejich časování a smysl pro rytmus uchvátí a nenudí a čas od času si střihnou i nějaký ten špek. Nesmíme též zapomenout zmínit Akordeon (iq < 90 -tahací harmonika), jež se v hudbě prosadil sice trochu později, ale na novějších albech již dominuje. Vokály reprezentuje hlubší chralpák. Na prvních albech se v hudbě moc neprojevuje, postupem času začíná však plnit nepostradatelnou funkci. Čas od času se hudbou mihne sborový zpěv a to je pak prostě nářez. Nesmíme zapomenout na božský nástroj Woodwind, jež zastupuje funkci příčné flétny. Jeho zvuk si snadno oblíbíte a zamilujete. Výsledný zážitek nejsem schopen popsat slovy, to se musí slyšet. Na nástroje nehrají žádní novici, nýbrž ostřílení profíci. Tahle hudba je promyšlena do nejmenšího detailu a každá nuance je dokonale zvládnuta. Nástoje nehrají každý svou, nestřídají se na jevišti! Oni hrají společně a nerozdílně náročné pasáže s přesností chirurga. Písně mají spád, jak dravá horská řeka, a libozvučné tóny Vás v ní utopí jako lístek, který právě dopadl na hladinu. Každý vál osvěží originalitou a o podobnosti s přechozím nemůže být řeč! Po poslechu pár písní nabudete dojmu, že korpíci jsou vlasntě jedna velká rodina do které též patříte.

Je vidět, že kapela na sobě pracuje, a tak první album spirit of the forest (2003), nabídlo violový a sólový kytarový ráj. Vokály zde byly slyšet jen sporadicky. Dalo by se říci, že se jednalo o jakési dělení zrna od plev, mezi stylem rozpadlé kapely Shaman a novou vizí stávající smečky. Dílo gradovalo v druhém plátku z roku 2005 Voice of Wilderness. Sóla kytary sice již nejsou tak hojně zastoupeny, ale Violové postupy jsou dotaženy k dokonalosti. O rok později vychází Tales along this road a my sledujeme nový přístup k hudbě. Pilíře tvorby ustupují do pozadí a prostor dostávají silové akordy společně s vokály. Hodně prostoru dostává též akordeon.Stále ale se jedná o výstavní kousek. Korpíci nastavili laťku velmi vyskoko, a tak každý prorok předpovídal novému albu hudební zně v podobě orgií od rána do večera. Očekávanému novému albu Tervaskanto (2007) se přikládaly magické schopnosti. Bohužel po řadě úspěšných desek, přichází studená sprcha. Skupina na tomto albu hodně vsází na společnou souhru všech nástrojů a jaksi veselou a chytlavou jednodušší muziku. A tak nám violová a kytarová sóla prakticky vymizela a byla degradována na pouhé doprovody. Nejvíce prostoru dostávají vybrnkávačky s akordeonem. Toto ablum jemně naznačuje posun ke komerčnímu trendu, nedá se ale jednoduše zatratit. Po delším zaposlouchání objevíte skrytou krásu tohoto prostě slabšího bratčíčka. A tak nám nezbývá nic jiného, než doufat, že chlapi překvapí na příští desce.

Graveworm - Collateral Defect

Berte tento kratičký příspěvek jako dovětek k recenzi z minulého měsíce (Graveworm – Italský melodic black), neboť pár dní po uveřejnění článku se potvůrka jménem Collateral Defect vylíhla z vajíčka studia příjemně rozvibrovaného black metalem.

Collateral Defect je absolutním pokračovatelem (N)Utopie, takže se nemusíte obávat nějakých brutálních změn, či snad dokonce ztráty inspirativní nápaditosti! Styl zůstává na svém, jen kluci zkoušejí, kam až to jde dotáhnout. A tentokrát už málem ťukají hlavičkami o okraj pradávné číše nápadů. Deska má vyjít někdy ke konci května, takže stahujte :