Projekt BMhole

Po letitém odstupu a kopě nabraných životních experiencí jsem se opět dostal k tomuto projektu, který v zásadě od počátku táhli a vybudovali dva kamarádi. Nehodlám BMhole znovu oprašovat, neboť by to již nebyla stará dobrá BMhole, avšak stejně tak nehodlám vymazat tento projekt zcela z povrchu zemského. A to zejémna z důvodů, že i téměř po 10 letech stále slouží zájemcům o kvalitní metalovou muziku jakožto český pramen informací, tak i z důvodu toho, že BMhole vypovídá o duševní a kvalitativní stránce jejích autorů, kterým v době jejího založení a fungování bylo +- 20let. Výpověď vztáhněme i k četným nedostatkům příspěvků, ať již stylistických, faktických či gramatických, nechť je nám připomínkou, že vždy je co zlepšovat a na čem pracovat. Budiž tedy BMhole i vzpomínkou na tyto dva neznámé, kteří i nadále zůstanou v utajení. Dnes se již jen můžeme dohadovat, jak by BMhole vypadala za aplikace současné erudice autorů, byť by již zcela bezesporu ztratila své původní kouzlo. Projekt budiž očištěn od kupy balastu kolem odchodu autorů a problémů projektu. Zůstaniš již jen kopa článků z oborovou tematikou, která nás zajímá.

Molecular Repulsion- Veil of deception

Dnes na tomto místě měla stát očekávaná recenze na Graveland. Ovšem to by se mi pod ruku nesměla dostat výše zmíněná banda canadských metalistů. Nebojte se však, o Graveland nepřijdete.

Nyní ke skupině samé. Pocitvě jsem pátral snad v každém koutku deep internetu, abych o ní zjistil nějaké informace. Bohužel došlo k fatálnímu neúspěchu a povedlo se mi najít pouze sestavu, jež mi vyrazila dech. Místo dvou kytar, se nachází v bandu dvě basy (jedna clean, druhá zkreslená) . Z výše uvedeného mohu jen domýšlet, že jejich album Veil of deception z roku 1991 je jejich prvním a zároveň posledním počinem.

Hráčům koluje v krvi tvrdý trash/dead. Tato kombinace Vám naprosto vyrazí dech, poněvadž poněkud nudnější thrash se právě díky prvkům deathu, vymyká klasické koncepci a nabírá nový směr. A tak začnu asi hlavním tahákem. Vzhledem k absenci druhé kytary, nezbylo silovým akordům kytary nic jiného, než hrát druhé housle. Celý song je postaven na stupnicových postupech, díky tomu je zde mnoho prostoru pro sóla. Věřte, že sól je tu jak máku na polích v Afganistánu. Navíc jsou promakaná do posledního detailu a díky specifickému zvuku dokonalá. Hlavním tahákem je ale rychlé tempo, které řádí v trashovém oparu, když tu se náhle změní v death. Dokonale zapasované jsou vybrnkávačky. Jakmile je váš mozek začne vztřebávat, podvědomě začnete pohybovat tělem v jejich rytmu (bohužel se tomu nedá ubránit). Zajímavé je pak sledovat prolínání pomalejších a rychlých pasáží, které bývá kamenem úrazu pro většinu muzikantů. Zde je problém zvládnut bravurně.

Druhým lákadlem je zvuk. Ten právě dělá z kapely hvězdu. Jedná se o starší typy ampů, efektů a komb. Díky němuž je zvuk velmi průbojný a díky efektům agresivní, přesně tam, kde je potřeba. Vzhledem ke velmi originální kombinaci stylu, mají hráči k dispozici tři druhy zvuku. První silně zkreslený thrashmetalový, druhý klasický sólový s bohatou škálou barev a konečně pro vybrnkávačky ostřejší lampový s vytaženými výškami.

Zajímavě působí i duo bas. Většina posluchačů v normální hudbě ani nemá ponětí, že tam nějaká basa hraje. Zde rozpoznáte obě dvě a věřte, že obě umí. Samotnou kapitolou jsou bicí. Originalita, rychlost, nádherné přechody, božská práce s činely, no prostě není co dodat. Celkově vystupuje muzika chvílemi jako propracovaná do posledního detailu, místy zase jako obrovský jam. Vokál mě mile překvapil. Basový chraplák, místy připadající vokalistu ze Suicidal Tendencies, umí špičkově zvládnout i deathmetalové pasáže, jako kdyby snad zpíval jen death.

Tento plátek nabízí úplně jinačí pojetí, než pojetí všedních kapel, které známe. Proto by si jej měl opatřit každý, kdo poslouchá metal. Věřím totiž, že ať posloucháte cokoli, tohle jistě zapadne do vaší sbírky.

Závěrem přikládám ukázku z jejich koncertu. Bohužel se jedná spíše o thrash/hc kousek, který přesně nevystihuje nádheru alba, ba dokonce bych řekl, že do alba ani moc nezapadá. Proto věřím, že případný neúspěch tohoto klipu Vás neodradí a dáte tomuto projektu prostor.

Brutal assault vol. 12 - report 1

Naše redakce měla tu čest, zůčastnit se velkolepé přehlídky metalových kapel. V několika reportech v tohoto festu, Vám nastíníme průběh akce, očima nezávislých reporterů. První pohled je tu! Tak se do něj ihned pusťte a prosím zanechte i nějaký ten komentář! Děkuji. Oficiální page naleznete zde

Organizace :

Ačkoli pořadatelé zajisté věnovali mnoho času přípravě, podcenili návštěvnost. Vzhledem k tomu, že jsem viděl na lístku i číslo 8 253, troufám si odhadovat celkovou náštěvnost kolem 12 000 lidí. A na takovýto počet 4 sprchy a cca 40 wc rozhodně nestačilo. Prostorná paseka, vymezená pro kempování, praskala ve švech a tvořily se tu i jiná ležení. V kempu nebyly žádné odpadkové koše a EKO pytel, jež každý dostal na své odpadky rozhodně neplnil svou funkci. Proto se ihned kempoviště přeměnilo ve smetiště a pronikavý smrad, který bylo možno dokonale cítit poslední den, by ubil i vola. V areálu byla situace jiná. Vždy po skončení programu naběhla uklízecí četa a areál dokonale vyčistila. Bohužel první den značně podcenila, a tak se odpadková vůně prolínala se spocenými těly návštěvníků po celý den druhý. Co se týče stravování byl areál v celku dobře zajištěn. Jen jsem tam postrádal více místa k sezení a vzhledem k tomu, že jsem našel krytý přístřešek, jež mohl být lavicemi zaplněn, musím i zde konstatovat nedostatek. Od dvoustagového jeviště jsem si sliboval vysokou kvalitu zvuku. Bohužel opak byl pravdou. A tak místy požitek z vystoupení kazila právě tato složka. Jinak musím v celku nový areál pochválit (neviděl jsem sice nikdy starý pozn. aut.).

Kapely :



Saturnus :

Dánský Doom předvedl velkolepou podívanou, jež dostala publikum ihned do varu. Nádhedná chytlavá melodie sól a barvytý zvuk, prostupoval sluchovým ústrojím každého posluchače a nutil jej vlnit se v rytmu tónů. Bicí zněly úchvatně a dokonce byla slyšet i basa. Bohužel jsem nějak nikde nepostřehl Doom metal. Znělo mi to spíše jako Heavy, což mohlo být způsobeno tím, že jsem Saturnus slyšel poprvé, ne ovšem naposled. Recenzi na tento velkolepý projekt můžete očekávat bzry.

Hned po skončení této podívané nastal čas přemístit se na Belphegor. Nevím byl-li to záměr představitelů, či špatné nazvučení, ale slyšel jsem pouze silové akordy a nádhené bicí. Ať tak, či onak jejich koncert byl pro mě velikým zážitkem. Smysl pro rytmiku mě uchvátil a na bicích jsem doslova ujížděl.

Poslouchalo se dál a čas ubíhal. Po návštěvě několika dalších kapel nastal čas pro české Root, Kteří rozjeli své vystoupení ve velikém stylu. Bigboss se letos neopil a jeho vokální přednes byl dokonalý. Trochu úsměvně působilo načtení textu a jeho následná interpretace. Ashok se opět vytáhl neskutečnými sóly a nový bubeník kapely nezaostával. Píseň pro Satana a 666, ze starého alba zjevení, uvedly publikum do varu a snad každý zpíval. Show byla umocněna pyrotechnickými efekty a skvělou světelnou kompozicí.

Jako poslední kapela prvního dne, vystoupila finská smečka Ensiferum. Světelná show prolínající blankytnou modř s fialovou barvou, dávala předzvěst úžasnému vystoupení. A taky že tomu tak bylo. Vály typu Victory song, vzbuzovaly euforické dojmy a všichni vychutnávali propracovanost muziky. Sóla opět špičková a hudba nádherně melodická. Jedinou vadou na kráse byly poněkud špatně ozvučené klávesy.

Druhý den na nás čekala česká bandička Ador dorath, na kterou se sešel poměrně veliký kotel. Bohužel špatné ozvučení zkazilo výsledný dojem. Klávesy prakticky nebyly slyšet a pokud ano tak falešně. Špatný mikrofón lenky místy vyluzoval z jejího hrdla patóny. Jinak byla show dokonalá Ivošův vokál jako obvykle nezklamal. Kytary drtily struny a nám nezbývalo nic jiného, než se zaposlouchat do nich.

Dánský moderní metal v podání Mnemic, jsme šli více méně jen shlédnout. Ovšem ukřičený vokál a mocné tóny kytar, nás naprosto strhly. Vzhledem k paření redakce v kotli nemůžu přesně popsat zvuk jednotlivých nástrojů, nýbž mohu jen konstatovat, že představení bylo značně dobré.

Večerní představení bylo v režii soulfly, a tak redakce držela přední místa právě u tohoto stage, čímž nám unikla zajisté velkolepá show skupiny Pain, jejíž tóny dopadaly k našim sluchovodům a my proklínali pořadatele za špatný plán večera. Na Soufly přišli snad všichni, a tak jsme bili namačkáni jeden na druhého. Čerstvý vzduch byl masou lidí okamžitě zkonzumován a nám nezbývalo nic jiného, než se spokojit se zkaženým. To už byl ale Max na pódiu a řež začínala. Písně jako Eye for an Eye či Prophecy strhly dav v nekončící pařbu a já se propadl o několik řad dozadu. Z této pozice jsem se mohl více věnovat hudební složce vystoupení. Kytary válely neskutečně chytlavě. Bicí držely rytmus a samozřejmě sázely jedno překvápko za druhým. Bohužel Max se místy na zpěv vysr.. a píseň odmluvil. Součástí představení byly i vály Sepultury, a tak jsme si vychutnali i Roots či Refuse,resist. Jaké bylo mé překvapení, když Soulfly skončili a na druhém pódiu čekal úctyhodně veliký dav, na Gorgoroth. V očekávání velkolepé show tedy infiltuji kotel a začínám pařit. Bohužel k mému zděšení, je zvuk absolutně neposlouchatelný a var v publiku pomalu ustává. Postupem času se to trochu lepší, ale bohužel tohle se nepovedlo.

Trochu znechucený vyrážím na závěr dnešního dne, na mou oblíbenou norskou kapelu Enslaved. A velkolepá show mě opět dostává do rytmu. Klávesy opět nezní tak, jak by měly. To ale nevadí. Tempo kytar je přesně tam kde má být a vybrnkávačky, melodičnost a úžasný vokál nutí mé srdce plestat. Tak nějak má koncert vypadat.

Poslední den naše redakce poněkud vypustila, a tak nabíháme do kotle až na Die apokalyptischen reiter. Od němců jsem toho moc neočekával, ovšem naprosto mě překvapili. Muzika místy připomínající Rammstein, se strhává ve velkolepé představení. Kytary zní velmi melodicky a klávesy dodávají na atmosféře. Vokál nezní špatně a hlavně Pan vokalista ví, jak publikum dostat do varu. Proto si zve na pódium slečnu z davu, s níž na jevišti předvádí různé kreace. Nakonec ji chudinku zavře do klece k úchylnému klávesákovi, kde stráví zbytek představení. Ihned potom zve na pódium další dva maníky, jejichž úkolem je nastoupit do gumových člunů a úkolem publika přenést je ke zvukařům a zpět. Nedovedete si představit ty držkopády.

Poslední kapelou, kterou zde zmíním, je mnou nejvíce očekávaný Satyricon. Opět držím přední řady a proklínám pořadatele, poněvadž vedle hraje skvělý Vader, na který bohužel nemohu. Čas čekání si krátím pohledem na nedalekou bitku o přední místa. A je to tu! Satyr Nastupuje a spouští! Co je ? Kde se stala chyba ? Nic neslyšíme! Jen občas se ozve Satyrův vokál. Kytary hrajou, basa též a bicí .... Bohužel nic neslyšíme! "A je to v prdeli", říkám normálním hlasem. V tom tichu ovšem byl můj projev slyšet mnohem dále než jsem očekával. Mnoho fanoušků mi tedy přizvukuje, když tu je repro soustava nahozena a my začínáme pařit. Satyricon opět nezklamal. Úctyhodná melodičnost, drsný vokál, skvělé bicí a komunikace s fanoušky tvoří z představení nepopsatelný zážitek. Tracklist obsahuje hlavně vály z Now, diabolical a staršího bratříčka volcano. Je mi jasné, že song Dark medieval times se konat nebude. Nezoufám ale, poněvadž jsem uchvácen nádhrenou muzikou. Závěrečný vál Mother north, na který se všichni těšili, se moc nezdařil. Představitelé jej jaksi naspeedovali, a tak zněl dvakrát rychleji než měl. Navíc značně zvukaři přidali na volume a já si musím zacpat uši, abych neohluchnul. Tím má návštěva Brutalu končí a já obšťastněn solidní porcí metalu odjíždím zpět domů, podělit se o pár řádků s Vámi. Škoda, že za dva měsíce není Brutal opět.

Závěrem k BMhole. V září rozjíždíme opět dvě recenze v rozmezí 14 dnů. Jednáme s dalším reporterem o připojení se k nám. A málem bych Vám zapoměl sdělit, že bmhole přivítala v řadách redakčních, nového reportera občasníka. Těšte se tedy na jeho občasné příspěvky!

Agalloch - Atmosférický folk metal z Ameriky

Také vás to upoutalo, jako mě před několika měsíci, že existují i jiná spojení, než folk – severoevropské země? Nejste zvědaví, jak může kontinent plivající HC, GC a Death najednou otevřít zadní dvířka a potajmu vpustit do uspěchaného světa folkového aligátora jménem Agalloch? To já rozhodně byl a má dychtivost se vyplatila.

Agalloch je plodný hudební kvartet pohansky pohlížející na život silně neamerickým způsobem, což je vzhledem k jejich původu velkou výjimkou. Od roku 1995 zapsali přírodopěvci do svého notýsku tvorby přes deset holčiček (různé kompilace, splity, atd.), ale já vybral šest z nich, jimž se zde budu věnovat.

Začněme hezky od dema, ať v tom nemáme nepořádek. From Which Of This Oak (1997) nepřeslechnutelně volá po pozornosti folk-blackových fandů. Kvalita prvotiny (jak zvuková tak hudební) se řadí mezi špičkové melodické počiny. Další krasavice k pohledání se objevuje o dva roky později - Pale Folklore (1999). Žádný „brutální nářez“, ale příjemný, uklidňující folkový metal doprovázený zastřeným mírným blackovým chrčákem. Další dva roky se pracuje na novém modelu dokonalosti a tím je čtyřskladbové pokračování dosavadní tvorby Of Stone, Wind And Pillor (2001) – ústřední folkblacková „balada“, dva ryze folkové meditační vály a cover skupiny Sol Invictus (anglický neofolk). Opravdovou lahůdkou je stodeseti minutová The Mantle (2002), která spojuje pojmy METAL a KLID neskonale bizarním způsobem. Zavřete oči a uvidíte procházku po pěšince obklopené obrovskými smrky a modříny, uvidíte bezpečí vyznačené cesty, ale v pozadí náhle ucítíte stálou hrozbu nevypočitatelného lesa a ve vás se vzedme ten praprapředek, který na všecky hrozby kašlal a pobíhal divoce za potravou zanechávaje vlastní zašmodrchaný vlas na větvích všude okolo, ne proto, aby ho mohl vystopovat medvěd grizzly, ale proto, že mu to bylo jedno. Obraznost hudby Agalloch se z vyprávění jen těžko chápe. Posuneme se k EP Tomorrow Will Never Come (2003), které jsem vybral především kvůli ústřednímu válu. Folkový song na pozadí doprovázený řečí velmi vystresovaného člověka zabývajícího se, v porovnání s hudbou v popředí, dosti malichernými hloupostmi. Doporučuji mrknout na text. No a konečně má nejoblíbenější, doposud nejnovější slečna Ashes Against The Grain (2006). Folk metalový Grand Canyon směle se rovnající Korpiklaani nebo Finntroll.

Asgaard – polský gothic black

Ne, nemusíte se strachovat ani utíkat do koupelny zkontrolovat, zda vás někdo nezdrogoval, je to opravdu Polsko, země deathu zaslíbená, které zplodilo skupinu démonických, goticky oděných hudebníků. Kdyby tomu tak bylo před pěti sty lety, zřejmě bychom se o tom nedočetli ani v kouzelných Knihovnách všech tajemství, neboť do posledního by si své jediné okamžiky slávy prožili na hranici. Ovšem u zrodu skupiny Asgaard byl kalendář a ten dával lidstvu obezřetně znát, že píše se rok 1994.

Pokud chcete po (pro některé z vás) delší odmlce vdechnout zatuchlý vzduch třináctého století, čili téměř plynnou krev, pak by na sebe volba mnou doporučované rarity neměla nechat dlouho čekat. Ostatně já sám jsem Asgaardy vyštrachal z temných koutů harddisku jen proto, že se mi zastesklo po skloubení magie a síly, gothicu a blacku.

Hlavním řvounem 6ti členné kapely je Przemysław Olbryt, pěveckými ambicemi povznesený polský guru, který vás rád potahá za nos, když za brutálním deathovým-blackovým chrčákem začne s nádechem doomu zpívat o milostném dobrodružství divoženek z tajemné říše sexu. Každý rád zažijeme občasná příjemná překvapení a poslech Asgaard je cestou ke splnění pravidelné denní dávky. Podíváme se do historie ke dni vzniku skupiny, abychom zjistili, že už na demu Excellent Darkness Art (1997) přemýšlí o budoucnosti a navrhují, jak by tak asi mohla dopadnout diskuze o Charlesi Darwinovi v jazyce not. No a hned s prvním kouskem When The Twilight Set In Again (1998) přichází strhnutí šátku z poličky a Asgaard se nám ukazují v celé své kráse. S každou další deskou (přiložena kompletní diskografie) dochází k posunu vpřed, ovšem které období jejich tvorby se vám bude nejvíce líbit si netroufám ani tipovat. Já osobně mám rád jejich novější počiny. Takže stahujte.